http://vovci.blog.cz/ cs <div>Autor:</div><div>Už dlouho jsem nic nenapsala. Dokonce i můj muž mi to vytkl. Tohle jsem plánovala už dost dlouho, ale konečně jsem to i nadatlovala na monitor.</div><div>Jenže - jak mám psát, když to stejně nikdo nečte- nanejvýš dva tři lidi? No jo, stěžuju si...</div><div>konec autora.</div><div><br /></div><div>Pan Diviš Bořek hleděl na lipanskou pláň dosti nelibě. Jen nerad lezl do bojů, kdy nebyl předem přesvědčen o výhře své strany. Navíc mu to všechno bylo proti mysli, protože věděl, že mají táborité v mnoha věcech pravdu. Sám byl původně jedním z nich, ale tyhle boje se táhly už nesmyslně dlouho. Pole byla rozdupána a zem pobírala víc krve než nebeské vláhy. Lidé se rvali mezi sebou místo aby pracovali a žili v poklidu. Měl už toho všeho po krk. Muselo to skončit a pokud konečný mír si vyžaduje jeho zrady, pak tedy zradit musel pod tlakem okolností. Vlastně se tak přeci obětuje pro dobro věci a tedy nijak nehřeší proti svým bližním a bratrům.</div><div>Další věcí, která se mu nezdála byl syn pana z Kunštátu a Poděbrad. Byl příliš mladý a on neměl rád mladé mrtvoly. Nebyl na ně hezký pohled. Vždycky v takových případech viděl všechny možné věci, které už dotyčný nikdy nezažije. Navíc, byl zasnoubený. Netušil, proč ho tedy otec nenechal doma, protože takhle - je reálná šance, že už nic nikdy nevyžení. A to by byla veliká škoda na majetku. Zbytečné plýtvání.</div><div>"Viktoríne, bratře," oslovil Bořek pana z Kunštátu, "dejte na má slova a nechte chlapce odvést z pole. Já vybíral muže s ohledem na možné ztráty, na vdovy a sirotky, kterých je po bojích víc než dost. Nedělejte z panny Kunhuty vdovu dříve než se vdá…"</div><div>" Kde jinde má sbírat zkušenosti než ve válečné vřavě? Já v jeho věku měl už za sebou několik bojů a nesčetně půtek. Je zbytečně opatrný a často nemocný. Boj ho může jedině zocelit." Mínil pan Viktorín.</div><div>" Váš syn-váš boj. Nad tímhle si já myju ruce. Já vás varoval."</div><div>Radikálové sice byli v početní menšině a neměli jízdu, ale oproti Umírněným zaujali výhodnou strategickou pozici na návrší. Co bylo ale nemilé - že obě strany měly v úmyslu využít stejné - tedy husitské bojové taktiky.</div><div>Jiřík zaslechl rozhovor svého otce s Bořkem z Miletínka a bylo mu ouzko. Pořád tak nějak doufal, že se z toho na poslední chvíli vyvlékne, ale současná situace mu nenahrávala. Inu, ne každý den je svátek. Tak jako tak věděl, že zdrhnout musí. Ne, dezertovat ne, nechtěl otce zneuctít, ale vyděsit, to ano.Jen ať si myslí, že ho poslal na smrt. On půjde do boje. A včas se z něj odplazí.</div><div>Pan Bořek zhodnotil znovu situaci: "Jízda se ukryje v dolině pod jejich hradbou, Černíský půjde přímo a bude tak zakrývat naši malou lest. Když bude blízko, párkrát vystřelí a kvapem stáhne se směrem k Českému Brodu. Táborští vás budou pronásledovat a na to proti nim vyrazí dosud skrytá jízda. A to by v tom byl čert, aby z tý větrný hůrky neslezli!"</div><div>Jiřík si odpočítal pět šipek do kuše, a vložil je do toulce u pasu. Neměl v plánu jich použít víc. Plán už měl jasný. Vyrazit s Černínovými, zbůhdarma pětkrát vystřelit a stáhnout se. S trochou štěstí ho někdo lehce poraní a on se bude moci uklidit definitivně. Nebyl zbabělec, ale měl ještě jiné plány, než se tu dnes stát potravou pro krkavce. V Brodě prý mají nový hampejz, a do Štolměře dorazilo panoptikum. Tak nač měl by zemanský synek prolévat svou drahocennou krev, když svět má tolik zajímavějších možností.</div><div>Strhl se řev a vyrazili. Při postupu do vršku Jiřímu jeho pavéza podstatně ztěžkla. Na čele mu vyrašil pot a stékal mu po tvářích a do očí. Jeho plán měl mezeru. Kolem něho postupovaly řady zatím pevně a semknutě. Utéct se dalo jen dopředu a to by běžel sirotkům přímo do otevřené náruče.</div><div>Jako pomoc z nebe, či snad z pekla přišla sirotčí salva. Řada se skrčila za pavézy a připravili si kuše. Opětovali střelbu. Stejně tak táborité. A znovu. A ještě jednou. Ozývaly se výkřiky zraněných a Černín zatroubil k ústupu k Brodu. Jiřík to přivítal, protože několik šipek viděl proniknout mezi řadou pavéz a jedna mu roztrhla rukáv a škrábla ho po paži. Pálilo to, ale ne dost. Skoro až zaprosil o nějaké větší, ale ne příliš vážné zranění.</div><div>A o takových věcech se nemá ani přemýšlet, protože tím spíše se vyplní. Stejně jako mnoho dalších pavézu odhodil do křoví u cesty, aby mohl rychleji a snáze ustupovat, či spíše- utíkat.</div><div>Přesně dle předpokladů páně Divišově sirotčí hejtmani více jednali než mysleli a to se Koalici hodilo. V táborském vojsku se zaradovali, jak relativně snadno zahnali papežence na útěk. Rozevřeli vozovou hradbu a pustili se za prchajícími s jekotem a řevem podporovanými střelbou.</div><div>A Jiřík se taky dočkal svého. Šipka ho zasáhla do lýtka. Škobrtnul, upadl a zařval bolestí. Zaklel a před očima viděl v tu chvíli všechny svaté. <em>Bože proč ? Proč teď? Teď mě akorát dobijí!</em> Vytrhl šipku a malátně se postavil. Zezadu ho v rychlosti někdo chytil pod ramenem a nadhodil si ho, aby mu pomohl.</div><div>"Jestli jen trochu můžeš, tak se snaž. Pomůžu ti, ale jestli mě budeš zpomalovat příliš, nechám tě tu. Už jenom kousek. Támhle za zákrutem čekají naši a pak bude dobře."řekl mu ten někdo a vláčel se s ním dál. Jiřík pajdal, ale ve chvíli, kdy měl volbu mezi ušlapáním vlastními lidmi, dobitím či zajetím od táborských a nebo zatnutím zubů a vydržením trochy té bolesti, měl jasné priority.</div><div>Už viděl siluety jezdců na koních po své pravé ruce. Proběhli kolem nich a zabočili k potoku. Tam ho dotyčný složil na zem a klesl ústy přímo k vodě jako pes. Hltal potoční vodu a teprve, když se napil, sňal přilbu a nabral do ní vodu pro Jiříka. Přinesl mu ji.</div><div>"Napij se. Šlapals dobře, zasloužíš si to." kývnul s lehkým úšklebkem. Teprve teď si Jiří všiml, že jeho zachránce nebude o mnoho starší než on, ne o víc, než jen o pár let, byl statnější, urostlejší a tmavovlasý. A - pravá paže mu visela podél těla v nepřirozeném úhlu a z předloktí mu vyčníval kus kosti. Kupodivu to ani tolik nekrvácelo, jak by se dalo čekat. Mladík vypadal však bledý.</div><div>Klesl k Jiříkovi na zem a složil si bezvládnou ruku do klína. Oči se mu sevřely bolestí a prudce oddychoval.</div><div>"Zasr..ý bast…i… jestli s ní nebudu hýbat, přísahám Bůh, že smetu všechny ultrakvisty z povrchu země."</div><div>"Možná bych se měl představit, jsem Jiří z Kunštátu, toho času pod obojí." pokrčil rameny Jiří a sthl si rukáv a uvázal ho napevno kolem lýtka. Poskočil několikrát k druhému mladíkovi a strhl si i ten druhý.</div><div>" Musím to zaškrtit, nebo vykrvácíš, jinak, děkuji za záchranu mého bezcenného ultrakvistického života."</div><div>Starší z mladíků se na něj podíval: "Tak jsem to nemyslel, můj Bože…"pevně zkousl rty, když mu chlapec nad loktem pevně pomocí klacíku utahoval uzel na rukávu. Zaúpěl bolestí a následně sprostě zaklel.</div><div>"Jsem…Jindřich…Kozlík od…Berouna. Původem…docela prostý… barvíř."těžce oddechoval.</div><div>Blížili se k nim na oslících polní felčaři a ranhojiči. V jejich případě těžko říct, zda to byla spása, nebo poslední rána z milosti. Jejich zakrvácené zástěry dávaly znát, že už ošetřovali i jinde.</div><div>"Vy jste syn pana Viktorína?"zeptal se felčar v černé košili, když chlapci rozřízl nohavici a vylil ránu pálenkou.</div><div>"Shání se po vás a bledne strachy, kde je vám konec."</div><div>Jiřík protáčel panenky a klel. <em>Jen ho nechte, ať se bojí. Jen ať si myslí, že mě poslal na jistou smrt. Dobře tak.</em></div><div>"Nevracejte se už do boje, pane Jiří. Zůstaňte tady, hezky v klidu. Já vás pak panu otci předám osobně…".Jiřík skoro viděl ty zlaťáky, co se mu zaleskly v očích, když mluvil, že ho otci vrátí on osobně. Jistě, otec mu rád zaplatí za záchranu, jenže - co Jindřich Kozlík ?</div><div>Ranhojič mu dlouhým pruhem plátna pevně obvazoval poraněnou nohu a zajistil to koženým řemínkem, který pořádně utáhl.</div><div>"Prosím vás, pomozte jemu" - a ukázal na Jindřicha "- a pokuste se zařídit, aby nepřišel o tu ruku. Moc vás prosím..."</div> http://vovci.blog.cz/0912/u-lipan-1 http://vovci.blog.cz/0912/u-lipan-1 Nevovčí literární patvory Thu, 03 Dec 2009 00:25:17 +0100 <div>Přiznávám se bez mučení, že jsem smazala ony sny. A to definitvně. Vím, že to tu zanedbávám, ale nějak mě nic nekope a znáte to, potřebuju k věcem občas pořádný nakopnutí :)</div><div>Už i ten můj chlap si stěžoval, že jsem přestala psát. Nu což, pokusím se tedy zase začít, ale nějak mi chybí inspirace. Uvidím, co se bude dát dělat.</div> http://vovci.blog.cz/0911/delete http://vovci.blog.cz/0911/delete Můj milý slintíčku Mon, 16 Nov 2009 10:43:10 +0100 <div>Tak jsem se vám vrátila z lázní, kde bylo nádherně, a světe div se, doma neet !</div><div>Mám nápad na povídku, ale ještě ji uvést v praxi. Takže otázka zůstává... (viz anketa)<br /></div> http://vovci.blog.cz/0909/i-net-finally http://vovci.blog.cz/0909/i-net-finally Mon, 28 Sep 2009 20:13:34 +0200 <div>Za poslední tři a půl měsíce jsem byla prakticky celou dobu bez netu. Neuvěřitelné. Já, která jsem měla absťák už o víkendu, když nebyl net jsem bez něj pomalu ale jistě čtvrt roku ! Čím to? První viník je chlap. (šéržela chlap.)Můj chlap :)</div><div>Viníkem č.2 - je stěhování, několikanásobné. Stěhovala jsem se od rodičů do skladu a k tátovi do práce a z plzeňského doupěte tamtéž. A následně ze skladu a tátovy práce do garsonky, kde se teď zabydlujem s mužem.</div><div>Nastala doba hrozných zmatků. Já přerušila studium, abych mohla nastoupit do nuláku a připravovat se na fyzioterapii v Praze, snad Bohové dají a dostanu se. Strašně bych si to přála.</div><div>Mužíček pod tíhou okolností bude muset přerušit studium a chodit do práce z důvodů fianční tísně. Zdá se vám to málo? Mně ani moc ne, mám všeho nad hlavu. Ale nepřestala jsem psát...no, skoro. Mám rozepsané další věci, na písmáku, jen tu nikdo po aktualizacích nevolá, tak nevím :P</div><div>Je ze mě tedy pražák. Už mám i vlastní lítačku, což si užívám, že nemusím cvakat pořád lístky.</div><div>Takže- kdo chce co chce sem přidat, houkněte :)</div> http://vovci.blog.cz/0909/povstan-hrde-mesto-prazske http://vovci.blog.cz/0909/povstan-hrde-mesto-prazske Můj milý slintíčku Fri, 11 Sep 2009 18:26:26 +0200 <div><em>Léta Páně 1526, den po svatém Augustinu, země Uherská, poblíž měst Budína a Pešti</em></div><div><br /></div><div>Krále Ludvíka měli vzbudit za úsvitu, aby jej mohli obléci do brnění, speciálně pro něj připraveného. On však nespal. Celou noc zůstal vzhůru a třásl se po celém těle. Ne, nechtěl do boje. Ale musel. Musel bránit své země, které neměly téměř žádnou šanci na výhru.</div><div>Nemohl počítat s těmi, za kterými vyslal posly. Všichni mu odmítli pomoc. Jen jeho švagr, Ferdinand Habsburský měl přijet. Nicméně - měl přijet už včera odpoledně a stále tu ještě nebyl. Netušil, kde se zdržel a bál se nejhoršího.</div><div>Král nedokázal posnídat a při svatém přijímání děkoval Bohu, že mohl zůstat klečet, neboť netušil, zda by ho jeho rozklepaná kolena unesla a neomdlel by. Byl bledý jako stěna a zesláblý nevyspaním. A váha zbroje si na něm rovněž vybírala daň. Víc než kdy jindy cítil nutkavou potřebu vzít nohy na ramena.</div><div>Vysadili ho na koně, aby mohl objet své vojsko. Z koňského hřbetu vypadala situace ještě více beznadějněji, než jak si ji představoval. Turci byli v ohromné přesile a měli daleko lepší výzbroj i výstroj. Co do výcviku se mohli vzájemně rovnat, avšak vše ostatní hrálo do rukou nepřátelům.</div><div>"Jak mám říct vojákům povzbudivá slova, když vidím, to, co vidím?"</div><div>"Řekněte jim, že to není beznadějné. Tvrďte jim, že nám dorazí posily. Budou se bít každý za deset mužů."</div><div>"Mám jim lhát?"</div><div>"Ne, jen neřeknete plnou pravdu. Stále má ještě dorazit váš švagr, veličenstvo. No tak, hlavu vzhůru, jak má vojsko nabýt optimismu, když klesá na duchu i jeho král?"</div><div>"Nejraději bych jim řekl, aby vzali nohy na ramena a zachránili si životy."</div><div>"Oni ho rádi položí za vaše veličenstvo."pokynul mu hlavou generál a nechal krále předjet.</div><div>Bitva se nevyvíjela dobře. Bylo odporné horko a vojáci se ve zbroji téměř vařili ve vlastní šťávě. Padali nejen ranami, ale i vyčerpáním z horka. Turci horko snášeli lépe, neboť v jejich krajích bylo daleko tepleji, než zde.</div><div>Ke vší neradosti zaútočili Turci jako první po poledni. To ještě dokázala česká a moravská vojska zadržet a obrátit první útočnou vlnu saracénů na útěk. Král vyslal za prchajícími uherskou jízdu, aby na ně dorážela. Ale ouha. Uherská jízda se střetla s lehkou jízdou Sulejmanovou a díky větší pohyblivosti ji roznesla téměř doslova a do písmene - na kopytech.</div><div>A Ferdinand Habsburský stále nikde.</div><div>Z důvodu nedostatku mužů byl král nucen vyslat i zálohy a strhl se zuřivý boj o každý sáh země. Sulejman viděl, že se král nějak nevzdává a vyslal svou osobní gardu tvořenou z elitních bojovníků - skvěle vycvičených janičářů. To vyděsilo zbytky českých vojsk. Král už to nevydržel a otočil koně. A dal se na bezhlavý úprk.</div><div>Žádného vojáka nepovzbudí, když vidí svého krále prchat z boje. Zbytky křesťanského vojska se rozpadaly a nikdo už nevěděl, kudy kam.</div><div>Král neprchal sám, za ním se hnal v sedle i jiný muž. Rovněž mladík, jako on. Měl pásku přes oko a tmavočervený oděv. Ujížděli směrem od bitvy, nedbaje na to, že za dezerci je smrt. Však jeden byl král a druhý jeho nevlastní bratr.</div><div><br /></div><div>Michail dostihl mladého krále na břehu rybníka Moháče. Ze sedla vyskočil a srazil druhého jezdce na zem. Jeho kůň škobrtl a zlomil si nohu, když padal do vody. Král zůstal způli zavalený mrtvým zvířetem a jen s vypětím sil držel hlavu nad vodou.</div><div>"Pomoc! Matouši, pomoz!"Snažil se křičet, zatímco zraněný kůň kolem sebe bil kopyty a lámal a drtil tak mladíkovi pod sebou kosti.</div><div>Michail měl vodu po pás. Udělal poslední službu zvířeti, když ho zabil zásahem meče. Král úpěl bolestí a snažil se udržet hlavu nad vodou. Lapal po vzduchu a nedařilo se mu dostat se zpod mrtvého zvířete</div><div>"Pomoz mi přece!"</div><div>Michail mlčel.</div><div>"Utopím se!"</div><div>Michail mlčel. Došel až ke králi a natáhl k němu ruku. Když už se jí ale král chtěl chopit, najednou ucukl a oběma rukama mu zatlačil hlavu pod vodu a držel, dokud unikaly bublinky vzduchu. Bylo to na mělčině, takže stále viděl tvář svého krále, který když viděl, že nemá šanci přežít, urputně se bránil. Marně.</div><div><br /></div><div>Ludvík Jagellonský, zvaný též Ludvík Dítě, se utopil u Moháče 29.srpna 1526. Oficiální verze praví, že se utopil v bažině, poté, co jeho kůň uklouzl, zlomil si nohu a stáhl tak posledního Jagella do hlubiny. Tak se to aspoň dá vyčíst v encyklopediích a učebnicích dějepisu.</div><div>Nikdo však už nevyřeší, jak je možné, že se král dostal samotný tak daleko od bitvy. Stejnou záhadou jsou i koňské stopy, které se od místa tragédie stáčejí k severovýchodu. Nenajdete ani žádnou zmínku o neuznaném rodu Szabrotských, kteří přivedli do královského rodu čerstvou krev, podobně jako Oldřichova Božena. Snad proto, že Ludvík nikdy neměl děti.</div><div>Není známo, co se pak stalo s Michailem Matoušem Szabrotským, jeho matkou a rodinou. Co známé na opak je - jest fakt, že touto Moháčskou katastrofou se na český trůn po přeslici dostali Habsburkové. Na trůn dosedl Ferdinand, právě ten, který Ludvíkovi nedorazil na pomoc, když ji potřeboval. Právě ten Ferdinand, který byl manželem Ludvíkovy sestry Aši, tedy- arcivévodkyně Anny.</div> http://vovci.blog.cz/0905/mohacska-katastrofa-aneb-kapitola-18-a-posledni http://vovci.blog.cz/0905/mohacska-katastrofa-aneb-kapitola-18-a-posledni Nevovčí literární patvory Wed, 27 May 2009 00:03:47 +0200 <div>Ten červen byl zvlášť horký. Matouš měl zcela propocené veškeré vrstvy oblečení, avšak - to nebylo jen z dusna, které se nevyhnulo ani Budínu. Procházel jedním výslechem za druhým už čtrnáct dnů a všude opakoval ty samé věty. Pomalu jim již začínal sám věřit, neboť chtěl-li přesvědčit všechny okolo sebe, že vše, co říká je pravda, nesměl mít o tom žádné pochybnosti navenek ani on sám.</div><div>Občas mu však dávaly otázky zabrat a zapotil se z urputného přemýšlení. Našel však vždy odpověď včas a vyšetřovatele uklidnil odpovědí. Nedal se zmást ani nepřímými otázkami a lhal na několika frontách současně. Musel, neměl jinou možnost, než smísit pravdy a polopravdy a leccos si domýšlet. Velký sultán by z něj měl radost.</div><div>Na konci měsíce byl donucen doprovázet krále Ludvíka na jeho cestě do Čech pro zemskou hotovost. Ač nerad, jet musel. Alespoň se ještě uvidí s matkou, než to všechno začne. A chvíli by mohli mít klid. V Budíně už se totiž roznesly zprávy o postupu tureckého vojska. Lidé se houfem stěhovali na západ a brali jen to nejnutnější.</div><div>Seděl na zídce v zahradě, tašku se svými věcmi na cestu poblíž. Slyšel, jak se po štěrku blížily něčí kroky, ale neotočil se. Jen si poposedl a pořádně se zídky chytil. Podle kroků poznal, kdo se blíží a čekal, že se dotyčný jej bude snažit ze zídky srazit, ale nechtěl mu dělat radost a usnadňovat mu to.</div><div>Ludvík Jagellonský, zvaný též Dítě, král uherský a český, jej však překvapil. Opřel se o natažené ruce vedle něj a zeptal se s hlasem, který u něj Michail ještě nepoznal. Zněl ustaraně, s obavami a pokorou. Takhle ho Michail neznal.</div><div>"Co myslíš, bratříčku, jak tohle všechno skončí ?"</div><div>"Vy se ptáte na můj názor, králi? Vy mě?"Otočil se na něj Michail překvapeně, ale ani jej nenapadlo seskakovat ze zídky.</div><div>"A koho jinýho?"</div><div>"Jsem jen Židáček, bastard vašeho ctěného pana otce. Já přece nemám právo na to, mít nějaký názor."</div><div>Ludvík chtěl něco říct, ale nějak mu došla slova.</div><div>Neustále mu všichni opakovali, že pokud něco neudělá, přinese to zemi jen zkázu a rozvrat. Všichni měli plná ústa rad o tom, že má něco učinit, a pokud možno rychle, včera bylo pozdě, ale nikdo mu nebyl schopen říct, co. Nikdo ho neposlouchal a nikdo ho nebral vážně. Když se na něco zeptal, div si neklepali na čelo. Nechtěl být králem, ale na jeho názor se ho nikdo neptal a nikdo mu neřekl, jak na to.</div><div>"Nezlob se, já…"</div><div>"Je mi jedno, co chcete říct, králi. Jsem váš poddaný a pokud přikážete, jsem nucen vás poslouchat, ale nikdo mě nemůže přinutit, abych vám odpustil celý svůj život. To po mně nemůžete chtít." Seskočil ze zídky a upřel na Ludvíka své jediné oko</div><div>"Doufejte, že Bůh bude milosrdný vaší duši. Zkuste se modlit, třeba vám to pomůže. Sbohem, králi. Pojedu napřed, aby na cestě bylo všude vše potřebné připraveno pro váš příjezd." Pravil mladík rychle a s drobnou úklonou se rychle vzdálil. Zanechal tak svého krále v nerozhodnosti a osamoceného.</div><div><br /></div><div>Královský průvod však dorazil jen na Moravu, kde ho zastihla zpráva od saracénů. Přinesl ji zvláštní posel, který hovořil prazvláštní směsicí latiny a řečtiny. Přinášel králi zprávu.</div><div>Zavolali k nim i Szabrotského, jak Michaila vojáci oslovovali. Ten však poznal, kdo j tím poslem. Durana měl v onom zajetí neustále blízko sebe a tak se nemohl mýlit. Stejně tak Duran poznal Michaila a začal křičet ve své mateřštině, což evropským uším znělo dost vztekle. Dokonce vytáhl dlouhou dýku, se kterou se hnal na mladíka, dokud jej vojáci nezadrželi. Duran byl lepší herec, než Michail. Věděl, že pokud se ho pokusí napadnout, bude Michailovo alibi daleko věruhodnější.</div><div>Dokonce se na mladíka maličko usmál, ve chvíli, kdy jej povalil na zem a chytil za límec košile. V zápětí opět nasadil zběsilý výraz a nechal se zastavit křesťany. Omluvně se pak poklonil a prohlásil: "Ten pes, křesťanský králi, v zajetí nečekat na slova velká sultán. My jej chtít vyslat k vám s poselstvím, jeho, nebo někoho z ostatních, pokud by nezemřeli na střevo nemoc."</div><div>Nyní se pokračování hry ujal sám Michail: "Lže! On lže! Nevěřte mu! Nezemřeli na nemoc, ale zabili je! Sprostě a zákeřně je zabili, spoutané, aby se nemohli bránit a padnout jako muži. Nevěřte mu! Nikdy by mě nepustili, kdybych neutekl!"</div><div>"Mladík ječet jak pominutá žena před porodem. Vidět vše jinak, než jak se odehráti."</div><div>Ludvík Dítě pozvedl obě ruce, aby zarazil obě strany. Nechtěl, aby se začali hádat, zvlášť, když Turkovi sotva rozuměl, a to přes kněze, který se pokoušel jeho lámané věty překládat.</div><div>"Dost už, nechte ho. Jeden zajatec víc nebo míň, na tom se nic nezmění. Jaké si stanovujete podmínky?"</div><div>"Jeho křesťanské veličenstvo ráčí kapitulace?"</div><div>"Ne, chci se dohodnout. Oboustranně výhodně."</div><div>"Nemáte dost možností, jak nás donutit ustoupit. Můžete přijmout víru Alláhovu a zaplatit, co velký sultán stanoví. Jinak boj." Najednou mluvil Duran snad až příliš čistě, až se všichni v místnosti oklepali. Pokud i Turci mohou ovládat jazyk liturgický, pak jsou opravdu ztraceni.</div><div>Následovala ještě dlouhá diskuse o požadavcích a podmínkách. Ludvík by rád přistoupil na vše, co si mohamedáni vymysleli, ale šlechta mu to nedovolila. Boj bude za každou cenu.</div> http://vovci.blog.cz/0905/horky-cerven-17 http://vovci.blog.cz/0905/horky-cerven-17 Nevovčí literární patvory Wed, 27 May 2009 00:02:44 +0200 <div>Už dlouho nebyl žádný zápis ve slintíčku. proč taky, když se nikdo neozve, jestli se mu věci, co tu jsou líbí, nebo ne, nenapíšou ani slovo...</div><div>...ale stejně mám potřebu se podělit o tom, že letošní Kolín (kolínská bitva) se stala nezapomenutelným zážitkem, ačkoli (a snad právě proto), že pro mě a duši mně nejbližší probíhala krapet jinak, než jak je u mě obvyklé.</div><div>Teď už v tom lítám, svět je najednou ultra-light! Díky všem Bohům za ty kopance, kterejma nás dokopali k sobě. :))<br /></div> http://vovci.blog.cz/0905/po-koline http://vovci.blog.cz/0905/po-koline Můj milý slintíčku Sun, 24 May 2009 10:51:08 +0200 <div>Michail Matouš Szabrotsky byl od saracénských propuštěn v den před blahořečeným Norbertem. Dostal koně, luk a toulec se šípy. Luk s toulcem byly báječně zdobené a zcela očividně neevropské výroby. Kůň byl tmavohnědý s obyčejným sedlem, jaké se běžně užívalo mezi Evropany.</div><div>Oficiálně se střetli na cestě od Svatého Otce s Turky. Byl nucen přiznat, že byli zajati a drženi saracény, neboť b sotva jinak vysvětlil ono dlouhé zdržení na cestě. Michail měl tvrdit, že se mu podařilo utéct poté, co některého Saracéna zabil, vzal si jeho koně a zbraně a ujížděl směrem na Budín. Bůh stál přece při něm a vyhnul se dalším jejich hlídkám. Dál si měl vymyslet, co libo, hlavně dodržet své slovo, že se zbaví Ludvíka jednou provždy a odstraní ho Turkům z cesty. Pravda, že tak sice zradí svůj názor, ale bude mít tak i šanci se pomstít.</div><div>"Alláh s tebou, křesťane." Ušklíbl se Duran, když na cestě, daleko od tábora mladíka propouštěl.</div><div>"Jsem natolik křesťan, jako vy."</div><div>"Myslel jsem si to," kývl Turek, "jsi jiný, než ostatní. Poslechni radu starého muže -vykonej pomstu a zmiz daleko. Veliký sultán ti věnovat důvěru. Nezklam ji, Michail. Utíkej, jak nejdál dovedeš. Moc daleko, neboť za brzy turecká Evropa. Buď sbohem, Michail." Duran mávl na rozloučenou mladíkovi a otočil se k němu zády. Za chvíli se mladíkovi turečtí jezdci ztratili z očí za ohybem cesty.</div><div>Michail měl před sebou odhadem dobrých pět dní jízdy. Mohl jen doufat, že ho nepřekvapí už žádná podobná nehoda jako tehdy s těmito Turky. Podruhé by se asi nevysekal tak relativně snadno.</div><div><br /></div><div>"Můj pane a králi, vrátil se posel. Jeden z oddílu, který jste vyslal s žádostmi o pomoc proti mohamedánům."</div><div>"Který?" Trhnul sebou Ludvík Jagellonský a odvrátil se od okna.</div><div>"Ten mladý, jednooký. Je celý špinavý a zválený, ale trvá na tom, že nejdřív musí před Jeho Veličenstvo."</div><div>"Přiveďte ho sem, ihned. A taky tu chci písaře a maršálky. A víno. Ihned. Neslyšel jste? Co tu ještě okouníte? Ať už je tu."</div><div>Sluha vycouval ze dveří a spěchal vyřídit královy rozkazy. Matouš čekal pod schody, než dostane pokyn vejít. Ve tváři neměl nic, ale uvnitř mu pohrával úšklebek. Ať už se bude ten spratek chovat jakkoli, tentokrát už ho ničím nepřekvapí, zařekl se. Tentokrát se od něj nenechá vyvést z míry a bude to on, kdo se bude smát.</div><div>Bylo mu dovoleno předstoupit před Ludvíka Dítěte, ale sluha dával zcela jasně najevo svůj nesouhlas s tím, jak Matouš vypadá, leč, mohl s tím nesouhlasit, mohl ledascos namítat, ale to bylo tak vše, co s tím mohl dělat, protože pán to chce, a to je svaté.</div><div>"Králi,"mírně se uklonil a opět se narovnal. Nesetrvával nikdy příliš dlouho v podřízené pozici před svým povedeným bratříčkem. Zvedl hlavu a podíval se rozmazlenému Dítěti do tváře. Tvářil se pohoršeně až znechuceně, ale potřeboval slyšet zprávy, které měl Matouš přinést.</div><div>"Á, Szabrotsky, jaká čest. Už jste zpět z výletu, mladý pane? Kdepak jsme se to toulali? Snad jste nepletl hlavu nějaké panně, i když, s tím jak vypadáte…"</div><div>Matouš se netvářil nijak a nereagoval ani zvýšeným tónem řeči. Ale udělal něco, co nebylo u dvora obvyklým jevem- skočil králi do řeči: "Měl jsem za to, že jste mě nechal předvolat proto, abyste slyšel zprávy, které nesu, nikoli proto, abyste mě urážel, <em>králi.</em>" Despekt, se kterým pronesl poslední slovo přinutil k úsměvu jak maršálky, tak i sloužící. Ludvík se však jen zamračil, protože musel přejít k věci, když už si pozval i vojenské velitele.</div><div>"Tak k věci. Odevzdej mi listiny."</div><div>"Žádné nemám. Váš strýc, Zikmund Starý, litevský velkokníže pouze ústně potvrdil, že z jeho strany můžete počítat s pomocí, neřekl však jakou a kdy dorazí. Benátský dóže prosbu odmítl s tím, že ho <em>Vašemu Veličenstvu</em> nepojí žádný dluh ani přátelství, proto neví, proč by měl přispěchat s jakoukoli podporou na vaše zavolání jako pes. Jindřich Tudor, anglický král nás ani nepřijal, jelikož, a to cituji - je pro něj turecké nebezpečenství natolik vzdálené, jelikož je chráněn Lamanšským průlivem a silným loďstvem. A papež…" na chvíli zmlkl, aby nechal doznít svoje slova, která brala bratříčkovi a jeho vojskům přebytečnou naději. Podíval se na vojevůdce, kteří stáli po Ludvíkově levici a po jeho slovech bledli do barvy stěny za nimi. Bylo jim jasné, co to znamená, když nebudou mít posily. Znamená to, že země Koruny České budou vymazány z mapy.</div><div>"Co vzkazuje Svatý Otec? Ani ten vám nedal žádný list, Szabrotsky?"</div><div>"Nedal. Leč, přislíbil finanční pomoc. Ovšem, opět blíže nespecifikovanou. Smím odejít?"</div><div>"Počkat! Počkat! Nerozumím tomu! Stojíte tu v uváleném cestovním oblečení a říkáte tyto katastrofální zprávy- jen tak? Aniž byste měl jediný důkaz o svých slovech? Nezdá se mi to, stále jste mi ještě neřekl, kde jste byl tak dlouho, neboť…"</div><div>A Matouš se musel ušklíbnout už doopravdy, protože už podruhé udělal to, co si nikdo jiný nedovolil. Podruhé skočil panovníkovi do řeči: "Hodláte mě obviňovat ze lži, <em>králi</em> ? Nejsem vinen nepřátelstvím v Evropě vůči Jagellonskému panovnickému rodu. Neřekl jsem, kde jsem byl, jelikož jste se mě stále neráčil na tuto otázku zeptat, <em>pane.</em>"</div><div>"Ty drzý pse ! Opovažuješ se se mnou takhle mluvit? Dávej pozor na jazyk, nebo ti ho nechám vyříznout a předhodit ho psům!" neudržel se panovník vzteky a vybuchl brunátný hněvem.</div><div>"To můžete klidně udělat, Veličenstvo. V tureckém zajetí jsem viděl horší věci a Bůh ví, že jsem si přál, abych byl už po smrti." pravil Matouš neskutečně klidně. Po těchto slovech všichni v místnosti ztichli. Vyrazil jim tou zprávou dech. Dokonce ani Ludvík se nezmohl na víc, než jen na němé otevírání a zavírání úst.</div><div>Proto snad raději převzal slovo jeden z velitelů: "Mluvíte o tureckém zajetí. Je snad to důvodem, proč jste dorazil sám a ne s celým oddílem, který král s vámi vyslal?"</div><div>"Ano, pane."</div><div>" Jak jste se tam dostali?"</div><div>Bylo slyšet jen je dva a škrábání brku písaře po papíře.</div><div>"Přepadli nás v noci. Věznili nás a když nás pak vedli na popravu, podařilo se mi utéct."</div><div>"Jak?"</div><div>"Muži, který stál příliš blízko jsem vytrhl dýku zpoza pasu. Ranou shora jsem mu ji vrazil do břicha a přeřezal si pouta. Uzmul jsem koně, na kterém byl i tento luk a šípy a prchnul pryč."</div><div>A na důkaz svých slov předložil zmíněné věci.</div><div>Dočkal se vzdechů a citoslovcí obdivu. Tak mladý a tak statečný!</div><div>Velitel byl však voják a jako takový se nenechal hned ohromit.</div><div>"Věznili a pak popravili? Proč vás měsíc drželi a pak by vás zabíjeli? Uznejte sám, na tom něco nehraje. Přece někoho jen tak měsíc neživím jen proto, abych ho pak tiše zabil…"</div><div>"Ne, máte pravdu. Občas někoho z našich vytáhli a v jeho krvi kalili své meče. Pravá saracénská ocel. Udržovali nás na živu tak dlouho, jak sami potřebovali. Dovolte mi, pane, abych se směl jít umýt a odpočinout. Mám za sebou příliš mnoho věcí, na které bych rád zapomněl."</div><div>Velitel pokýval hlavou a ač to nepříslušelo jemu, propustil mladíka. Král se totiž stále nedokázal chopit slova.</div><div>"Běžte, mladíku, ale nezapomínejte na to, co jste zažil. Jistě se vás na to budeme chtít ještě zeptat. Teď jděte a odpočiňte si."</div> http://vovci.blog.cz/0905/doma-je-doma-16 http://vovci.blog.cz/0905/doma-je-doma-16 Nevovčí literární patvory Sun, 24 May 2009 10:47:05 +0200 <div>"Quo vadis, Michail, quo vadis. My tě hlídat jako oko v hlava, ty neutéct." Duran se poušklíbl při pohledu na mladíka. Tohle spojení slov k němu sedlo.</div><div>"Neutíkám, chtěl jsem si…však víte. Tělo žádá."</div><div>"Á - tak.Budiž. Dva muži tě doprovodí."pravil Turek a určil mu dva strážce, jež ho měli doprovázet.</div><div>Michail přemýšlel, jestli byl dobrý nápad, aby se jim svěřil se svým úmyslem, nicméně, musel uznat, že to bylo nejspíš právě to, co mu zachránilo kůži. Byl už týden v tomto podezřelém zajetí a ač to netušil, ještě tři týdny ho čekaly. Měsíc, na který do smrti nezapomene a kdy dostane do těla, jako nikdy dříve. Nastal mu tvrdý dril. Turci ho přiměli denně cvičit s různými zbraněmi a posilovat. Jen jeden den v týdnu mu popřávali odpočinek. V ten den ho hlídala jen minimální stráž, zatímco ostatní se oddávali modlitbám. Vůbec to byl zvláštní národ. Modlili se k tomu svému Bohu několikrát za den, častěji, než kdy Michail viděl poklekat křesťana.</div><div>Jedl a pil, ob den ho nechávali umýt v řece. Neustále ho doprovázeli strážní a neměl možnost se od nich vzdálit než na dvě stopy. O útěk se nesnažil, protože nechtěl nic riskovat. Chtějí ho přece propustit, tak snad dodrží, co slíbili.</div><div>Duran mu byl téměř neustále na blízku, aby mohli mluvit, na některá cvičení se chodil dívat i veliký sultán, vládce všech věřících. Nespouštěl z chlapce oči a sledoval každý jeho pohyb.</div><div>Jednoho dne cvičil Michail s lukem. Střílel výborně, ale sultán přesto trval na pravidelném opakování. Voják, který ho učil pořád opravoval téměř neviditelné chyby a Duran mu překládal, co se po něm chce. Sultán je pozoroval z bezpečné vzdálenosti, počkal, až chlapec vystřelí několik šípů a pak se otázal přes svého překladatele:</div><div>"Jak jsi přišel o oko?"</div><div>Michail spustil luk a vrátil ho vojákovi i se šípem. Otočil se k sultánovi. Poté sejmul klipec a odhalil prázdné místo na místě levého oka.</div><div>"Ještě jako dítě, asi tak veliký," ukázal si kousek nad úroveň pasu, "Já a král Ludvík - mléko z jedné ženy- mojí matky. On mít vše, já nic. Já mohl za všechno, co on udělal. Jednou - veliký oheň on- on, Ludvík, rozhořet - ve stáji. Na mě - dřevo ze vchodu do stáje, padl na záda do prachu, aby dal najevo to, nač mu nestačila slovní zásoba. Tvářil se, jako když nemůže zvednout neviditelné břemeno nad sebou, pak mu povolila levá ruka a jen se svíjel po zemi. Turci na něj napůl vyděšeně koukali a Duran něco mlel ve své mateřštině. Michail mohl jen doufat, že to alespoň on chápe.</div><div>"Moje ruka-"ukázal na svou levačku a jako by něco ohnul až zlomil, " moje….tělo-"chytil se za žebra a vydával zvuky "kh-kch- křřřach".</div><div>Poté vstal a oprášil se. Turci na něj vyděšeně hleděli.</div><div>"Za to všechno - král Ludvík, zaplatit. Za to a za čest mého otce. A mé matky. Zaplatí, i kdybych měl ztratit hlavu já sám." Zasyčel na konci zlostně a pak se beze slova otočil a chopil se luku. Vystřelil a trefil přesně střed terčovnice. Vystřelil druhý a třetí šíp a oba se zabodly do stejného místa. Čtvrtý šíp se zaseknul již do jednoho zabodnutého v terčovnici. S Michailem lomcoval vztek a nenávist. Další šípy už nedostal. Nasadil si zase klipec a otočil se ke strnule zírajícím Turkům.</div><div>"Tak jest." a odešel do svého stanu.</div><div><br /></div><div>Sultán si pročesával prsty vousy na bradě. Ten chlapec zcela určitě nelhal a bylo vidět, že ví zcela přesně, co chce. Má zbytečně horkou krev v hlavě, ale účelu to poslouží. V boji je sdostatek dobrý, za pár dní ho nechá pustit. Tenhle chlapec může ještě dost pozměnit chod dějin….pomyslel si sultán a sám pro sebe se ušklíbl.</div> http://vovci.blog.cz/0905/a-za-to-se-plati-15 http://vovci.blog.cz/0905/a-za-to-se-plati-15 Nevovčí literární patvory Sun, 24 May 2009 10:46:17 +0200 <div>"Vstaň, Michail. Sultán volá. Vstaň a pojdeš za mnou. Umíš se ... se zbraně?"</div><div>"Snad… Snad umím. S jakou?"</div><div>"Sultán poví." odpověděl Duran a odvedl zajatce k mocnému sultánovi.</div><div>Mocný Sulejman I. byl to ráno v nadměrně dobré náladě a dnes za svítání ani nepadla žádná hlava. Mnozí se modlili, aby to tak i zůstalo aspoň nějaký delší čas. Zajatec vypadal poměrně zotaveněji, než včera, ale nezvedal pohled od země. Odpovídal jen stroze na otázky a sám nemluvil vůbec. Možná byla na něj léčba šokem příliš.</div><div>Nechal před mladíka na zem vyskládat několik zbraní - dvě dýky, luk bez šípů, tureckou šavli a jeho vlastní meč, který mu byl zabaven, když ho zajali. Michail nezvedl hlavu až k panovníkovi, ale zbraně si prohlédl. Stále však mlčel.</div><div>Sultán pronesl několik vět a Duran je s opožděním a obtížemi překládal.</div><div>"Sultán se ptá - s čím krom mečem umíš. Co znáš? Chce to vidět. Ukaž na věc tobě ovládat."</div><div>Michail zapřemýšlel. Bylo by docela odvážné tvrdit, že s něčím umí zacházet jen proto, že už to držel v ruce. Co tím vlastně sledují ? Snad aby měl lepší pocit ze smrti? Neměl tušení, jestli skončí stejně jako zbytek zajatců, nebo jestli stále jen zkouší, zda mu mohou věřit. Kdo ví, třeba mu již věří a zvažují možnosti, jak by on mohl odstranit svého pána.</div><div>Ukázal na luk. Byla to jistota. Tam se mohl znemožnit snad méně než se zbraní, kterou v ruce nikdy neměl - jako byla šavle. Sultán jen pokýval hlavou a vstal. Pokynul všem, aby vyšli ze stanu a všichni doprovázeli jeho a mladíka k slaměným terčovnicím.</div><div>"Vždy dostaneš jeden šíp. A šíp-luk jen před sebe. Šíp do - tam. Nikam jinam! Pokud jinam - odneseš to ty. Budem tě hlídat, jako ještě nikoho. Ukaž, co nejlíp v tobě jest."</div><div>Matouš dostal luk a šíp. Začínal být nervózní. Mírně se mu klepala kolena a ruce. Střílet doma jen tak pro zábavu - to byla věc jedna, ale tady měl za zády půl turecké armády i s mohamedánským sultánem.</div><div>"Můžu dostat napít?"Zeptal se ještě před tím, než se odhodlal k činu.</div><div><br /></div><div>Polkl. Tak vzhůru dolů, nemůže tu stát celý den. Natáhl luk a zkusmo zamířil. Neznal zbraň a proto se trefil jen na okraj terče. Pochopitelně sklidil posměšky okolo stojících Turků, ale už další rána je vyvedla z omylu, že by se byl jen chvástal.</div><div>Poté desetkrát po sobě trefoval jen střední dvě kolečka na terčovnici. Turci museli přiznat, že luk je něco, s čím chlapec opravdu umí a jeho drobná vada ho v ničem neomezuje, ba spíš naopak, míří skutečně jen jedním okem a druhé ho nijak neruší.</div><div>Pak přišla horší fáze. Jeden z vojáků dostal dýku a druhou hodili pod nohy Michailovi. Opatrně se k ní sehnul a pozvedl ji. Pak zvedl oči a právě včas - na to, aby uhnul Turkovi, který se na něj rozeběhl s dýkou napřaženou proti němu. Muž proběhl kolem a zastavil až smýknutím nohou o několik kroků za mladíkem. Okolo stojící se rozesmáli. Muž se opět rozeběhl proti Michailovi, ale tentokrát neproběhl kolem, ale povalil ho na zem. Matouš sebou smýkal po zemi, chytal soupeřovy ruce a snažil se odtlačit od sebe dýku, která mu mířila na krk…</div><div>"Dost!" vykřikl Duran a Michailův soupeř vstal a pomohl mladíkovi na nohy. Michail se nechápavě rozhlížel kolem</div><div>"To budeš cvičit, pravil sultán. Za den - dvakrát. Teď meč."</div><div>Musel opět předvést přede všemi, jak ovládá meč. Protivník velmi záhy zjistil, že levá strana je Matoušova slabost, protože na ni nevidí, ale na to byl mladík zvyklý, že většinou se všichni snaží útočit na tuto jeho stranu a proto si nepouštěl protivníka tak blízko k tělu.</div><div>Naštěstí dostal jen několikrát šavlí naplocho, jelikož se vousáč proti němu vždy jeho útokům dokázal ubránit a mladíkovo tělo nezasáhnout tak, aby způsobil zranění.</div><div>"Meč taky, dvakrát, pravil sultán. Musíš cvičit. Zbraně - dostaneš. Pojď, dostaneš jídlo."</div> http://vovci.blog.cz/0905/vyzkousen-14 http://vovci.blog.cz/0905/vyzkousen-14 Nevovčí literární patvory Sun, 03 May 2009 23:16:30 +0200 <div>Tak. Darwin se půjde klouzat, protože nový průzkum odhalil fantastickou věc:</div><div><br /></div><div>- Pokud mám já synovce- to jest: syn-ovce, tak syn ovce je rovněž ovce. Pokud je můj synovec ovce a je synem ovce, pak je i moje sestra ovce. Pokud je moje sestra ovce, pak jsem i já ovce. Pokud jsem já a moje sestra ovce, pak jsou i naši rodiče ovcemi....</div><div>...a taky by se dalo pokračovat dál a dál, takže jaképak opice, Mr.Darwin ? </div> http://vovci.blog.cz/0905/teorie-vyvoje-druhu http://vovci.blog.cz/0905/teorie-vyvoje-druhu Můj milý slintíčku Sun, 03 May 2009 13:00:45 +0200 <div>Sulejman nechal chlapce zase odvést a zapřemýšlel se. Ten chlapec může být zajímavý svou nabídkou, ale - co když lže jen proto, aby si zachránil kůži? Musela by v něm být spousta zloby, aby se odhodlal vyjít proti svému pánu. Ví, co riskuje, neboť ve všech kulturách následuje po nepovedeném útoku na panovníka tvrdý trest. On sám by něco takového ani nepřipustil…</div><div>Ludvík, syn Vladislava Jagellonského. Úžasná ukázka toho, jak může rod upadat a ztrácet moc rok od roku, měsíc od měsíce - nejen generace od generace. Turecká vojska by ho jistě zvládla rozdrtit, o tom nezapochyboval, ale odstranění tohoto dítěte na trůně by mu značně ulehčilo postup v Evropě.</div><div>Pokud ovšem - jak říkal ten zajatý mladík, nedorazí posily. Jestliže by dorazily všechny posily, o které žádal, byl by to průšvih, avšak- je to krajně nepravděpodobné, že by kupříkladu benátský dóže dorazil na pomoc někomu jako je Jagello.</div><div>Tím, že bude tomuto mladému zajatci věřit, de facto nemůže nic zkazit. Chlapec zde neviděl nic tajného, nevyzvěděl nic o jejich plánech, čili Turky zradit nemohl. I kdyby nakonec nesplnil svůj slib o odstranění krále - pořád je to jen jeden kluk, jakých v těchto bojích padnou stovky.</div><div>Mohl by to s ním zkusit, tím nemůže nic zkazit. Chvíli si ho při sobě nechá a vyzbrojí si ho. Ovšem, budou muset být vůči němu velice ostražití, aby se to nakonec neobrátilo proti nim. Zjistí, co v tom chlapci je a pak se uvidí, jestli bude lepší jej zabít nebo vpustit do světa a pak děj se vůle Alláhova. Ano. Dá mu do ruky zbraně a nechá ho, aby se předvedl. Ale nejdříve - ať se podívá do očí těm, které zrazuje. Ať si sám v sobě rovná, jestli to myslí vážně a zda-li mu to za to stojí. Inšallah!</div><div><br /></div><div>Zbylým zajatcům se vedlo podstatně hůře, než Matoušovi, kterému Turci přivodili pouze úžeh. Ostatní vyvedli na otevřené prostranství a zpřeřezali jim šlachy a nechali je ležet bezmocné, neschopné pohybu. Tamtamy duní rychle a co zahlédne jeden havran, to zjistí velice brzy i další. Je to strašné a pomalé umírání.</div><div>Duran nechtěl riskovat, aby jejich poslední zajatec znovu padl horkem ve stanu a tak jej nechal odvést k řece, aby se mohl namočit. Snad opravdu jen nešťastnou náhodou Matouše vedli kolem jeho bývalých společníků. Stále ještě žili. Ptáků kolem zatím nebylo mnoho. Jediné, čím nebožáci mohli pohybovat, byla hlava, což jim ale k obraně moc nepomohlo. Avšak, stačilo to k tomu, aby někteří z nich chlapce spatřili - živého, zdravého a vedeného zcela zjevně jinam, než k nim, aby se k nim připojil v jejich osudu.</div><div>Matoušova tvář změnila barvu na popelavě zelenou, když viděl, co se děje s jeho společníky. Prakticky je neznal, ale chtěl poslechnout jakýsi vnitřní popud a ptáky odehnat, ale už nedomýšlel, že by to moc nepomohlo. Jeho osobní stráž mu zastoupila cestu a chlapce uchopila, aby se k nim nemohl rozejít. Cloumal s nimi, škubal končetinami, ale bylo mu to málo platné.</div><div>"Buď proklet, zrádče království! Proklínám tebe a celý tvůj rod!" vykřikl kdosi zpod mraku ptáků, kteří se slétli k hostině. Pak už se z těch míst ozývaly jen výkřiky nelidské bolesti.</div><div><br /></div><div>Michail byl bledě šedý, když ho odvlekli k řece. Podlomila se mu kolena a upadl na zem. Po tváři mu tekly slzy a oči doširoka rozevřené a vytřeštěné. Pak se vzepřel na všechny čtyři a pozvracel se.</div><div>Duran pozoroval toho mladíka a viděl, že přestřelil. Sultán sice přikázal, aby mladík viděl umírání ostatních zajatců, ale zdálo se, že teď se leda tak zblázní. Začalo mu být chlapce líto. On sám vyrostl v jiné kultuře a už od dětství otupěl pohledům na různé popravy, avšak tento mladík…</div><div>Vytáhl chlapce na nohy a vstoupil s ním do vody. Michail, jako by ho vůbec nevnímal. Tedy- nevnímal ho do té doby, než mu Duran vstrčil hlavu pod vodu a chvilku ji tam přidržel. Ta tam byla rázem jeho apatie a ochablost. Nechal ho, aby se nadechnul a znovu ho vstrčil pod hladinu, pak ho vytáhl na břeh a nechal ho prskat vodu všude kolem sebe.</div><div>Při té příležitosti ho chytil za ramena a zatřásl jím: "Prober se! Vstávej! Musíš myslet, k čemu ti zemřít? Musíš žít, aby ti, co tvůj otec potupili a tvou matku - pomstu jim. Nemůžeš se nechat strhávat ničím zpátky. Drž se, mladý muži…"</div><div>Michail zvedl hlavu a otřel si dlaní obličej. Chvíli mu trvalo, než se mu podařilo zpracovat v mysli slova, která ten muž před ním vypouštěl z úst.</div><div>"Držíš se naživu a nic nemůžeš dovolit, aby tě zastavilo. Dokaž, že si muž a postav se na nohy," strčil do mladíka a ten zpátky žuchnul do vody. Tentokrát se zvládl postavit sám.</div><div>Duran do něj opět strčil a Matouš se opět ocitl ve vodě.</div><div>"Takže?" Otázal se Turek.</div><div>Kdovíkde se vzala v mladíkovi síla a vydrápal se na břeh a pro změnu strčil on Turka do vody.</div><div>Stráž zareagovala pohotově a chlapce chytila za obě ruce, než na ně z vody Duran křikl, aby ho pustili. Pak vstal a usmál se: "Vidíš, tak je to správně," vydrápal se na břeh a odešli zpátky do tábora podél břehu, aby se vyhnuli umírajícím.</div><div>Matouš se opět objevil sám ve stanu a Duran mu přinesl jídlo a vodu.</div><div>"Dovolíš, abych přisedl?"zeptal se Turek</div><div>Matouš pokrčil rameny a vzal si misku s jídlem. Usedl stranou od toho muže a začal jíst.</div><div>"Jaké -nomen tuum?"</div><div>"Matouš." ozval se po nějaké době ticha mladík</div><div>"Mahatuchs?"</div><div>"Ma-touš. Nebo raději - Michail."</div><div>"Michail. Dobrá. Moje nomen - Duran Ibn Bayram." pravil Turek téměř obřadně s rukou na hrudi a mírnou poklonou.</div><div>"Sultán ti chce věřit, Michail. Nezklam ho." řekl Duran a odešel ze stanu. Matouš měl najednou tolik věcí na přemýšlení, že sám nevěděl, co dřív. Pokud mu sultán věří - a ukázal mu tamtu … odpornost - pak to měla být hrozba, co by, kdyby…?</div> http://vovci.blog.cz/0904/poprava-13 http://vovci.blog.cz/0904/poprava-13 Nevovčí literární patvory Tue, 21 Apr 2009 18:15:40 +0200 <div>"Můj pane, ten mladík - říká, že je blízký jejich králi, že sál ze stejného prsu. Pokud prý dovolíš jeho propuštění - zradí svého pána ve tvůj prospěch." Sklonil se Duran před mocným sultánem.</div><div>Sultán odložil hrnek s kávou na tácek v rukách čekajícího sloužícího. <em>Takže přeci. Zrádci se najdou vždy a všude.</em></div><div>"Co chce dělat ?"</div><div>"Říká, že ho odklidí z cesty, abychom my mohli projít bez překážek."</div><div>"A proč?"</div><div>"E- je to křesťan, pane, nerozumím jejich myšlení, nechápu, že jsou schopni takové zrady. Pro našince je to zcela nepochopitelná věc." Turkovi tekl pot po čele i po tvářích, jak se usilovně snažil přesvědčit svého pána, že on by ho nikdy nezradil.</div><div>"Odstraní vlastního krále za svůj nejistý život. Ví, že pokud se mu to podaří, pak si stejně nebude jist životem, až obsadíme tato území, a přesto nám to nabízí. Musí ho hrozně nenávidět… a nebo lže. Myslíš, že lže, Durane?"</div><div>Duran zprvu horlivě kýval, pak zpomalil a zavrtěl hlavou. Nakonec pokrčil rameny, protože mu došlo, že na celé té věci může záležet i jeho život.</div><div>"Nevím, můj pane, nedokážu ohodnotit jeho tvář. Je příliš mladý, na takové záludnosti, ale jeho pohled, veliký sultáne, v pohledu má nenávist. Avšak- nedokážu říct, jestli ke svému pánovi, nebo… nebo…"</div><div>"Jen to dořekni, neboj se."</div><div>"Nebo k nám, Mocný."</div><div>Sultán se natáhl přes polštáře a zahleděl se do stropu svého stanu. Mlčel a nechal je čekat, koneckonců - od toho tu byli, on potřeboval přemýšlet.</div><div>Ludvík není silný panovník, určitě by ho porazil i svou vojenskou silou. Nemá dost peněz na vybudování dostatečné armády a pokud…</div><div>"Co vlastně ti muži chtěli dělat, než byli zajati," zeptal se sultán</div><div>"U toho mladíka a dvou dalších jsme objevili jakési listiny, nerozumíme však jejich obsahu."</div><div>"Tak tedy - přiveďte toho chlapce sem."</div><div>"Sem, Mocný?"zděsil se Duran</div><div>" Durane, čemu nerozumíš na slově - sem? Řekl jsem, tak koukej učinit, co jsem nakázal a nechtěj, abych to musel opakovat."</div><div>" Ale pane - je to křesťan, možná zrádce, možná vyzvědač… nezaslouží si vidět vaši tvář…" To už se Turek přímo vařil ve vlastní šťávě. <em>Přivést zajatce? Sem?!</em></div><div>"Zmiz už, než se rozčílím!" Zahřměl vládce všech věřících</div><div>Turek pochopil a s poklonou urychleně opustil sultánův stan. venku padl na kolena a prosil Alláha o slitování, aby se dožil minimálně dalších dvaceti let.</div><div><br /></div><div><br />Vešel do stanu, kde věznili Matouše. Chlapec byl bledý a oblečení měl nasáklé potem, neboť v uzavřeném stanu, do kterého se opírá slunce bylo nelidské vedro a on se nemohl pohnout sám o své vůli.</div><div>Duran poručil přinést vodu a začal chlapce omývat, aby se jednak trochu vzpamatoval z úžehu. Dal mu i napít a opřel chlapce o tyč vprostřed stanu.</div><div>"Nespi, nespi, mluv na mě. Probuď se…"Snažil se chlapce propleskávat po tvářích polil mu hlavu vodou a nechal ho vytáhnout ven. Byl jak hadrová panenka, napůl vůbec nevnímal, co se s ním děje. To bylo zlé. Sultán s ním chce mluvit a v tomhle stavu si nemůže dovolit Mocnému ani ukázat.</div><div>Nakázal ho odnést do stínu a ovíval ho, aby se k mladíkovi dostal studený vzduch. Byl nervózní, co když ho nakonec nebude schopný předvést? To by ho mohlo stát kůži…</div><div>Přeřezal chlapci pouta a opět ho polil vodou.</div><div>Matouš se napůl vzpamatoval a podvědomě si před další sprškou vody chránil rukama obličej. Duran si oddechl, to už vypadalo podstatně lépe.Chlapec vypadal unaveně, ale zdálo se, že je již při smyslech.</div><div>"Kolik prstů?" Otázal se chlapce řecky a ukázal mu tři vztyčené prsty. Chlapec sám ukázal na své ruce, že tři, poněvadž spíše pochopil otázku, než že by přímo rozuměl slovům.</div><div>"Dokážeš mluvit?"</div><div>"Snad." Odpověděl chlapec latinsky.</div><div>" Sultán přikázal, aby tebe slyšel."</div><div>Matoušovi trvalo nezvykle dlouhou dobu, než pochopil význam slov, které mu ten muž říkal. Pak kývl a pokusil se vstát, ale nohy ho stále zrazovaly. Ruce ho bolely od dlouhého spoutání a nemožnosti pohybu, zatímco v hlavě cítil obrovský zvon, který s každým slovem bušil srdcem o své stěny.</div><div>Dva muži ho vyzvedli na nohy a z větší části ho odnášeli ke stanu sultána Sulejmana, vládce všech věřících. Chlapec nebyl spoutaný, jelikož byl příliš slabý na to, aby se o cokoli pokoušel, navíc byl sám a neozbrojený, zatímco kolem něj stálo několik mužů připravených kdykoli zasáhnout.</div><div>Vyčerpaně zůstal klečet, když ho jeho doprovod nechal klesnout k zemi. Dostal znovu napít, aby byl schopen promluvit.</div><div>Sultán si to zbídačené stvoření prohlížel, jako by šlo o velice zajímavý nebeský úkaz. Pak pokynul rukou a před mladíka byly vhozeny listy, které původně on a jeho doprovod měli odevzdat různým stranám.</div><div>"Můj pane," osmělil se Duran, "toto je ten mladík. U něj jsme našli převážnou většinu těch listů a s ním jsem hovořil. Žel, podlehl horku ve stanu a nedařilo se nám ho probrat. Proto je teď…takový."</div><div>" Neschopný pitomče," oslovil ho Mocný, "zeptej se ho, co je v těch listech. Pokud bude mluvit pravdu, bude žít, pokud bude lhát, zemře."</div><div>"Ale pane, jak poznáme…"</div><div>"Mlč, hlupáku! On neví, že vy jste je nedokázali přečíst. Přelož mu, aby vysvětlil, co je v těch listech.</div><div>Matouš poslouchal tu zvláštní řeč s hlavou svěšenou a zvedl ji teprve tehdy, když uslyšel latinu. Sultán jen pozvedl srostlé obočí, když uviděl nedostatek na mladíkově tváři. U takhle mladých bylo zvláštní, pokud někdo přišel o jedno oko. Děti obyčejně osleply úplně a záhy zemřely, zatímco muži přicházeli o oči v bitvách a staří nemocemi. Mladý křesťan, který tu před ním klečel, byl pro sultána něčím zcela novým.</div><div>"Sultán řekl - chce vědět, co na těch psaních, aby zjistil - zda tobě věřit dobrý nebo špatný. Pokud ty správně přečíst, co tam stojí, ty možná žít. Pokud ty špatně přečíst- ty jistě hlavičku ztratit."</div><div>Chlapec si v duchu přebíral svoje možnosti, přičemž zvážil fakt, zda znají obsah těch listů přesně, nebo jestli tu na něj jen něco hrají. Existoval způsob, jak to zjistit, ale svou hlavu měl příliš rád. K tomu všemu připočetl i to, že chtěl hlavně pryč odsud. Ludvík byl v současné chvíli až druhořadým problémem.</div><div>"Jsou to psaní o pomoc," prohlásil mladík a počkal, až to Turek přeloží, "od krále Jagellonského, pap…Svatému Otci - o peníze, benátskému dóžeti, tento králi Anglie a tento měl jít do Litvy." Zvedal jednotlivé listy, aby naznačil, o kterým hovoří.</div><div>Sultán se zamračil. Pokud ten kluk mluví pravdu, a zdá se, že ano, pak by mohli mít docela potíže, pokud by uposlechli všichni. Měl by děkovat Alláhovi za to, že jim umožnil ty listy zadržet.</div><div>Mocný pokýval hlavou, jakoby to celé schválil, pak se otázal přes prostředníka: "Proč chce zradit svého vladaře?"</div><div>Duran přetlumočil otázku a vyčkal si na mladíkovu odpověď.</div><div>"Mám s králem spor o čest své matky a otce."</div><div>Na to se sultán rozesmál, neboť ho pobavilo, jak ten křesťan řadí ženu na první místo a čest otcovu teprve až na druhé. Inu, jiný kraj-jiný mrav. Ale pochopil, co chlapce dráždí. V jejich kultuře bylo běžným jevem, že se synové mstili za čest svého otce, v tomto mladíka plně chápal.</div><div>"Jak ho chceš zničit?"</div><div>"Řeknu, že jsem listy doručil. On bude očekávat pomoc, ale nedorazí. Bude mít jen české a moravské vojsko. To není moc. A pak - v bitvě záhadně zmizí. Snad zemře. O to se postarám. V bitvě nikdy nevíte, odkud rána padne. A vojsko bez krále? Rozuteče se."</div><div>Turci po Duranově překladu ocenili, jak ten mladík přemýšlí. Přemýšlel sice o zradě, ale jinak logicky. Pokud ten kluk mluvil pravdu a tohle je schopen zařídit, pak v něm mohou mít dobrého spojence. Vyhrát bitvu, nebo snad válku bez práce, koho by nezajímala taková nabídka?</div> http://vovci.blog.cz/0904/vyslech-12 http://vovci.blog.cz/0904/vyslech-12 Nevovčí literární patvory Tue, 21 Apr 2009 18:14:09 +0200 <div>Turek, který rozuměl tomu, o co se Matouš snažil, odešel za svým vládcem, aby mu sdělil své poznatky o jednom ze zajatců. Padl před svým pánem na kolena a čelem se dotkl ze mě, aby vzdal hold jeho velikosti.</div><div>Sultán jen potáhl z vodní dýmky a vypustil oblak voňavého kouře nad svou hlavu. Pak teprve shlédl na toho člověka před sebou.</div><div>"Můj pane," oslovil ho muž</div><div>"Mluv rovnou."</div><div>"Mezi křesťany, které sem nad ránem přivedli je jeden muž, jenž tvrdí, že ví něco, co by vás mohlo zajímat a chce mluvit."</div><div>Sultán se pobaveně usmál: "Odkdy křesťani mluví turecky ?"</div><div>"Je to mladíček, sotva mu raší vous, mluví zcela jistě celou řadou jazyků, neovládá však ten náš. Zkoušel se se mnou dohovořit přes latinu a řečtinu."</div><div>Vládce změřil svého poddaného pohledem: "Ani jsem netušil, že ty ovládáš víc jazyků, než ten ve svých ústech. Budu si muset dát na tebe pozor. Začínáš mě zajímat. Jaké je tvé jméno?"</div><div>"Duran Ibn Bayram, můj pane. Co s tím zajatcem?"</div><div>Sulejman I. opět potáhl z dýmky. Slastně přivřel oči a vyfoukl kouř. Naslinil jazykem rty a nechal následující slova splynout z nich velice pomalu a zvolna.</div><div>"Vyslechněte ho, to nám nijak uškodit nemůže. Izolujte ho od ostatních a zatím ho nechte naživu, dokud nezjistíme, co chce. Koneckonců zabít ho můžeme celkem kdykoli."</div><div>Zatímco rozmlouval veliký sultán Sulejman s Duranem, všimli si i ostatní zajatci neobvyklých jazykových dovedností svého mladého společníka.</div><div>"Co mu chcete?"ptali se ho</div><div>"Co asi tak. Chcete snad zemřít jen abyste zakalili jejich šavle? Budiž vám to přáno, ale mně se tyhle vyhlídky nelíbí."</div><div>"Vy mladí," pravil jeden muž, "člověk nikdy neví, co od vás čekat."</div><div>"Máme jinou možnost ? Kdo nic nezkusí, nic nepokazí, ale nic nezíská. O hlavu tu jde v každém případě, tak co horšího se může stát, než že nás odpraví?"</div><div>" Jdou sem! Jdou sem! On s nima vážně mluvil! Pane na nebi! Ne! Ne! Mě nechte, já nechci!"křičel jeden muž z Matoušova doprovodu. Jaký byl ale jeho údiv, když si nešli pro něj, ale právě o řečmi nadaného mladíka.</div><div>"Bůh tě provázej, chlapče!" křikl na mladíka Polák, zatímco Matouše vlekli pryč z jejich dohledu.</div><div>Matouše odvlekli do jednoho stanu daleko od ostatních zajatců. Pohodili ho na zem a dovnitř vešel Duran. Dřepl si před zajatce a promluvil na něj: "Mluv rychle - co můžeš nabídnout za vědění velikému sultánovi, co víš ?"</div><div>"Mám velice blízko ke králi českému, uherskému a chorvatskému. Jsme s jedné kr…"zarazil se, <em>tohle</em> by jim říkat neměl, "jedna žena nás…měli jsme jako děti stejné mléko.Od stejné ženy."</div><div>" Áhá. Mléko - žena."pokýval hlavou Duran a naznačil rukama ženské prsy. Zbylí muži se po něm tázavě podívali. Když k nim řekl několik tureckých slov, rozesmáli se.</div><div>"Tak jest," pokračoval Matouš. Strašně rád by si otřel pot z čela, ale to s rukama spoutanýma za zády provést nemohl.</div><div>"Ludvík není silný král, ale je to protivník. Je to malá překážka, ale vždy je lepší jít po rovině, než přes překážky."</div><div>"Porazíme ho."</div><div>"Dozajista. Ale já můžu…snížit vaše nutné ztráty."</div><div>"Ne-ro-zu-mím."</div><div>"Míň mužů smrt… Míň mužů umřít."</div><div>"Á, tak. A jak to chceš…konat?"</div><div>"Žádný král-žádné vojsko-žádné překážky."</div><div>Duran se zamračil. Nebyl si jist, jestli zcela pochopil to, co se mu mladík snažil naznačit. Snad chtěl říct, že zabije svého vládce? On by zradil svého pána? Ty křesťany nikdy nepochopí, na jednu stranu samá láska a nezabiješ a na druhou jsou schopní zabít svého vládce. Nikdy je nepochopí.</div><div>"Zabiješ? Jak?"</div><div>"Najdu si cestu. Nenávidím ho."</div><div>"Proč?"</div><div>"Moje věc."</div><div>Duran nakrčil nos. Tohle mu bylo cizí. On by svého sultána nedokázal zradit. Nemohl by. Bál se, tresty byly příliš vysoké.</div><div>"Co za to žádáš, křesťane?"</div><div>"Jen abyste mě pustili, abych to mohl udělat."</div><div>Tmavý muž se zasmál. Přeložil rozhovor zbylým mužům a pak se opět s vážnou tváří obrátil k mladíkovi.</div><div>"Nabízíš mi zradu svého pána. Žádáš puštění. Jak já budu vědět, že nezradíš nás? Vyřídím to sultánovi, on ať rozhodne.</div> http://vovci.blog.cz/0904/zradce-11 http://vovci.blog.cz/0904/zradce-11 Nevovčí literární patvory Sat, 11 Apr 2009 22:28:48 +0200 <div>3.února, Anno Domini 1525, Budín<br /><br />Ludvík Dítě trávil již druhou zimu ve svém rodném Budíně. Daleko od všech, kteří o něj pečovali a činili rozhodnutí za něj. Tady byl pánem a čekali jeho rozhodnutí. Nestačilo jim nikdy, že je ještě mladý. Pro ně byl králem a žádali neustále jeho rady a jeho odpovědi. Byl přeci ještě tak mlád, chtěl užívat života jako u litevského dvora, ale zde mu to nikdo podobně neulehčoval a neumožňoval. Své přátele musel zanechat u velkoknížete Zikmunda.<br /><br />Dokonce ani toho ubohého Židáčka mu nenechali, toho jeho povedeného bratříčka. Nemohl si na něm vylévat svou nenáladu, ač by to učinil ze srdce rád. Bratříček byl totiž neustále na cestách. Tu v Čechách, tu na Moravě, tu v Polsku, zkrátka a dobře, nemohl z něj učinit objekt své nenálady.<br /><br />Stále ho nutili pročítat jakési listiny ohledně toho otravného mohamedána, jakéhosi sultána Sulejmana. Již mnohokrát se těm starým dobrým mužům, jež mu byli neustále v patách, kteří ho obklopovali a pokoušeli se s ním zapřádat do debat, kde se Ludvík zcela neorientoval, těm se snažil naznačit, že nemá zájem je poslouchat, ale vždy bez ohlasu. Nezajímalo je, co jejich král chce.<br /><br />A tohle znamená být králem? Toto ?! Být otrokem vlastních poddaných a poskokem šlechty? Nechci - a přece musím, co je tohle za život? Tak jsem si to nepředstavoval…<br /><br />Nebyl tu šťastný, chtěl se vrátit za každou cenu zpět do Litvy. Nebo aspoň vypadnout z těch propadených Uher.<br /><br />V Evropě začínalo být zatraceně horko. Turci táhli na západ a takřka by se dalo říct, že kam šlápla noha mohamedánova, tam sedm let tráva neporoste. Už i Ludvík si začal uvědomovat, že bude muset začít budovat vojsko, pokud se nechce Sulejmanovi podrobit.<br /><br />Matouš byl na cestách oproti tomu na výsost spokojený. Pracoval sice pro krále, ale nikdy se v jeho přítomnosti nezdržoval déle, než bylo nutné. Nenáviděl to stvoření, kterému Bůh dovolil usednout na trůn.<br /><br />Za tu dobu, kdy jezdil s výpravou po krajích a dával dohromady vojenské přísliby pomoci, cítil se šťastnější, než kdy doposud. Viděl konečně taky něco víc, než jen dvůr Zikmunda Starého.<br /><br />Pravda, ne vždy byli přijati s otevřenou náručí a ne všude měli poklidnou hladkou cestu. Byl přímo hozen do boje o holý život s lapky nebo těmi, co Ludvíka nehodlali podporovat. Ve skrytu s nimi souhlasil, ale nahlas to nesměl říkat. Na druhou stranu - tyto výpravy byly ve výsledku užitečnější než veškerá teorie o boji nebo tréninky na litevském dvoře, ačkoli i za ta cvičení byl vděčný, jelikož mu právě to umění zachránilo kůži.<br /><br /><br /><br />červenec, 1525<br />Devatenáctiletý král Ludvík Jagellonský rozesílá posly do širého okolí s žádostí o pomoc proti tureckému nebezpečenství. Vyzývá Čechy, Moravany, Slezany, Polany, Litevského velkoknížete, Dalmácii i Slavonii, aby se k němu připojili v boji<br /><br /><br />"Ten solimánský pes! Ďas aby to spral! On si nám dovoluje vyhrožovat. Nabízí nám možnost dobrovolné kapitulace, co si ten mohamedán dovoluje? Upsal bych duši ďáblu, kdyby nás toho psa zbavil."<br />"Vaše Veličenstvo," pravil mírně starý kněz v černé sutaně, " nerouhejte se, Pán to všechno vidí…"<br />"Vidí, vidí- a nic nedělá! Hodlá nás snad nechat všechny povraždit?" rozkřikl se na něj vladař<br />"Cesty boží jsou nevyzpytatelné. Přijměme proto hrdě svůj úděl a nebrojme toliko proti Osudu, proti němuž nic nezmůžeme."<br />" Otče…" hovořil král velmi netrpělivě, "možná vám stále nedochází, že pokud kapitulujeme, tak nás jen povraždí, nebude konec jen s mocí světskou, ale i s mocí církevní, neboť ten čertův spratek nedovolí uctívání kterékoli jiné víry, než mohamedánské.<br /><br />"Uctívá jednoho Boha tak, jako i my. Nemohou se tolik lišit od naší víry. Musí pochopit…"<br /><br />" Otče, mýlíte se. Oni nechápou, nepochopí a nechtějí pochopit. Je marné se jim snažit cokoli vysvětlovat. Otevřete oči, ať vidíte, jaké dílo zkázy leží za nimi a nezapomeňte si povšimnout, že před nimi už ležíme jen my. Válka bude."<br /><br /><br /><br /><br />Někdy prostě štěstí chodí po zcela jiných cestách než ti, kteří jej potřebují, zatímco neštěstí, jak známo, na rozdíl od něj - nechodí po horách, ale po lidech. Přesně tak to totiž vypadalo jedné letní noci i s Matoušem.<br /><br />Jeho výprava spala, jen pár mužů zůstalo na hlídce. Najednou ho probudil křik, práskání a ržání koní, lomoz a hluk. Otevřel oči a hned na to mu došlo, že byli přepadeni. Tentokrát to však nebyla jen hrstka lapků schovávajících se v lese, tohle byli Turci. Vstával už rovnou s mečem v ruce.<br /><br />Ale nebylo jim souzeno vyhrát. Někdo tam nahoře, prostě nechtěl, aby opět vyvázli. Možná je to ale dobře, jinak by se možná dějiny ubíraly jiným směrem…Možná…<br /><br /><br /><br /><br />Matouš měl spoutané ruce za zády a v kotnících jen tolik, aby mohl menšími kroky jít, ne však utíkat. Na krku měl vsazené oko z lana, za kterou ho Turek před ním vedl. Svítalo a zbytek tureckého ležení, který nebyl na této noční výpravě se probouzel k životu. On a někteří jeho druhové, kteří přežili, byli spoutáni a odvlečeni sem, do jejich tábořiště. Pochopitelně, odzbrojení.<br /><br />Odhodili je na zem poblíž jakýchsi pytlů. Zůstala u nich jen dvoučlenná stráž. Matouš se vydrápal do sedu a rozhlédl se kolem sebe. Stany, vozy, muži s těmi divnými věcmi na hlavách…překvapilo ho, že v táboře nezahlédl jedinou ženu. Všichni byli zahaleni od krku po kotníky, divný národ.<br /><br />Zbylí zajatí muži koukali trochu vytřeštěně, někteří až nenávistně, ale zůstalo jen u pohledů. Stejně tak, jako se oni dívali na Turky jako na nějaké podivíny, i Turci se na ně ohlíželi jako na zvláštní druh zvěře, v případě, že si jich vůbec povšimli. Saracéni…<br /><br />Jednoho z mužů pak jeden obrovský Turek vytáhl do stoje a roztrhl mu košili od krku až k pasu. Chlap zakolísal, neboť se mu podlomila kolena. Začal křičet a zoufale sebou škubat, protože tušil, že se blíží jeho konec.<br /><br />Dva Saracéni budoucího nebožtíka podrželi ze stran, aby jej udrželi ve stoje. Pak ten obrovský Turek přitáhl do ruda rozžhavenou šavli a s nápřahem jí probodl nešťastníka. Zasyčelo to.<br /><br />Matouš pevně stiskl víčka k sobě. Oklepal se hrůzou a znechucením. Trvalo hodnou chvíli, než byl schopen oko opět otevřít a otřít tvář, na níž mu vyšplíchla krev umírajícího, do ramene.<br /><br />Stálo ho to hodně odvahy, než se přinutil promluvit: " Ligua latina? Řecky- teda- em…Elliniki ? Ponašemu? Magyar? " zkoušel se ptát svého okolí všemi jazyky, které znal, nebo ze kterých alespoň nějaká slova uměl. Napadlo ho i jidiš, ale nechtěl dráždit hada bosou nohou…totiž, Turka s čerstvě vykovanou čepelí holou hrudí.<br /><br />"Snažíte se marně, Szabrotsky," promluvil polsky postarší muž, rovněž zajatec, vedle Matouše<br /><br />" Z těhle psů vám nikdo rozumět nebude. Všichni tu zařveme. Bůh s námi…"<br /><br />Ale stal se prakticky zázrak, neboť na latinu a řečtinu se jeden z těch tmavých mužů obrátil. V řeči měl silný přízvuk a obě zdatně míchal do sebe, ale Matouš pochopil, že mluví k němu.<br /><br />"Já mluvím. Co chceš?"<br /><br />"Já chtít…chci mluvit s hegemonem tábora."soukal ze sebe Matouš<br /><br />"Hegemonem..eh…ááá…a co mu chceš? Máš něco, co ho zajímat?"<br /><br />"Mám."odpověděl jistě mladík.<br /><br />Tmavý muž se zamračil a zkoumal mladíkovu tvář a celé jeho tělo. Tomu chlapci mohlo být okolo dvaceti, ale není hlupák. Zjevně zná víc jazyků, bude tedy bohatý, neboť jinak by nemohl studovat. Oblečení…v současné chvíli uválené, ne však špatně šité. Páska přes oko mohla znamenat cokoli. Třeba bojovnost. Zkusit by to měl. Přinejmenším oznámit něco neobvyklého nikdy neuškodí. Sultán by to měl vědět. Ať on rozhodne, je přeci veliký…<br /></div> http://vovci.blog.cz/0904/sulejman-ante-portas-10 http://vovci.blog.cz/0904/sulejman-ante-portas-10 Nevovčí literární patvory Thu, 09 Apr 2009 14:11:37 +0200 <div style="text-align:justify">Trvalo hodnou chvíli, než se vzpamatoval natolik, aby se mohl zvednout a vrátit se. Bylo mu sedmnáct let a teprve teď se dozvěděl takovéhle zprávy. Jeho matka - že by byla milenkou krále Vladislava, věčné památky? Jak by se to mohlo stát? A jak se vlastně vůbec stalo, že on, Polák, se narodil v Uhrách, když veškeré příbuzné měli údajně v Polsku? Nikdy nikoho z nich neviděl, protože celý život, co si pamatoval, byl jen u dvora. Jen matně si vzpomínal na dlouhou cestu do Litvy.</div><div style="text-align:justify">Takové a podobné myšlenky se mu honily hlavou, když mířil zase zpátky k sídlu litevského velkoknížete. On už věděl, že to nebude trvat dlouho a přestěhují se. Tentokrát snad prý do Čech nebo k Haliči. Nicméně opět měl stát velikému králi Ludvíkovi za zády. Pokud k němu původně jen necítil lásku, v současné chvíli mu byl odporný.</div><div style="text-align:justify">Pokusil se o běh, ač mírně pokulhával, od té rvačky s králem a jeho přáteli. Po nějaké době to přestal vnímat a utíkal nalézt svou matku, aby po ní mohl žádat vysvětlení a její pohled na celou záležitost.</div><div style="text-align:justify">Našel ji na zahradě, jak suší prádlo. Přiřítil se k ní, vzal ji za ramena a ptal se: "Matko, vážně je to tak? Je pravda to, co říkal Ludvík? To, že jste byla milenkou jeho otce?"</div><div style="text-align:justify">Magdaleně to téměř vyrazilo dech. Najednou nebyla schopná slova a nedokázala synovu otázku zodpovědět. Naléhal, ale nedokázala vypravit ze sebe slova. Pohled jí sjel k prádlu na zemi. Pak se vzchopila, nadechla se a přeci jen odpověděla: "Král má vždycky pravdu, Michaile, i v tomhle. Ano, král Vladislav, Bůh buď milostiv jeho duši, se mnou skutečně… trávil čas."</div><div style="text-align:justify">"Jen- trávil čas?" Zeptal se pro jistotu a jeho jediné oko se na ni nekompromisně upíralo.</div><div style="text-align:justify">Nechtěla odpovídat na takové otázky. Bylo to její soukromí a ona o tom nemusela nikomu vyprávět…</div><div style="text-align:justify">Když on je… Její syn. A s největší pravděpodobností i <em>Jeho.</em> Copak mohla králi říct ne?</div><div style="text-align:justify">"A co jsem měla dělat ? Nemohla jsem přeci odmítnout dvoření samotného Veličenstva. I kdybych sebevíce chtěla. Nebyl mi až tak protivný… Jistě, nebylo to správné, ale nemohla jsem nic jiného dělat…Prosím tě, odpusť mi, Matouši…"uchopila svého syna za ruku a pohladila jej po tváři hřbetem ruky. Odvrátil sice tvář, ale nesnažil se odtáhnout.</div><div style="text-align:justify"><em>Tak je to tedy pravda…</em></div><div style="text-align:justify">"Jsem tedy jeho syn… Jsem Ludvíkův bratr?"</div><div style="text-align:justify">Chvíli přemýšlela, co odpovědět. Pak se rozhodla, že by to měl vědět, je už dospělý…</div><div style="text-align:justify">" Jsi, Michaile. Jsi jeho bratr. Zlobíš se, že jsem ti to neřekla dřív?"</div><div style="text-align:justify">Matouš se mírně pousmál a podíval se na maminku. Objal ji a nechal ji, aby si položila hlavu na jeho rameno: " Nezlobím, maminko, přece se nemůžu na vás zlobit. Jste jediný člověk, pro kterého jsem kdy něco znamenal. Na vás se nezlobím, maminko, ale nechtějte po mě, abych byl více Ludvíkovi na blízku. Nechtějte to po mně, snažně vás prosím."</div><div style="text-align:justify">"Musíš stát při něm, vždycky, Michaile. Ty musíš být ten, o koho se bude moci vždycky opřít, protože ty neumíš zradit. Ty jediný…"</div><div style="text-align:justify">"Matko! Jak můžete takhle mluvit ?! Ten… mizera," žena se snažila přikrýt synovi ústa dlaní, ale on se nenechal, "ne, nechte mě, máti. Ten mizera si nezaslouží vaše přimlouvání. Nenávidím ho. Ze všeho nejvíc ho nenávidím za to, že dovolil, aby to o vás slyšeli i ti dva další. Určitě si to nenechá pro sebe…"</div><div style="text-align:justify">"Tiše, Matouší, jenom potichu. Král snad má nějaký důvod, proč to dělá…"snažila se o smířlivý tón, ale syn ji zjevně příliš nevěnoval pozornost.</div><div style="text-align:justify">"Požádám velkoknížete, aby mě nechal jet napřed do Čech, abych připravil vše pro králův příjezd. Loučím se, matko, doufám, že vás brzy zase uvidím. Opatrujte se, matko…"</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"Pane," poklonil se mladík s páskou přes oko litevskému velkoknížeti, "chtěl bych vás požádat, abych směl být členem poselstva, jež ponese do Čech zprávu o příjezdu krále."</div><div style="text-align:justify">"Do Čech? Jak víš, že to bude do Čech?" Usmál se Zikmund</div><div style="text-align:justify">"Král se stále nerozhodl, zda to bude Halič, nebo Čechy. Nicméně- sázel bych na to, že nakonec to dopadne docela jinak. Viděl bych to na Budín, jeho rodné město."</div><div style="text-align:justify">"Upřímně, můj pane, je mi lhostejné, kam pojedu, nicméně vás prosím, abych směl odjet s poselstvem."</div><div style="text-align:justify">" Ty se nějak třeseš na to, abys odsud odjel. Copak, načapala tě milenka s jinou?" rozesmál se Starý</div><div style="text-align:justify">" Něco podobného, můj pane." odvětil mladík suše.</div><div style="text-align:justify">"Dobrá tedy, takové přání se dá jen těžko odmítnout. Do večera ti dám vědět, kam pojedete. Zatím se smíš rozloučit. Vyjedete do konce týdne. Můžeš jít."</div><div style="text-align:justify">Matouš se poklonil a měl se k odchodu, než si ale velkokníže vzpomněl: "Moment- chlapče? Mladíku - pojď ještě sem, na okamžik," přizval Michaila k sobě gestem.</div><div style="text-align:justify">Když mladík přistoupil, podal mu Zikmund Starý několik listů s odtrženými pečetěmi.</div><div style="text-align:justify">" Přečti si je a pověz, co o tom soudíš."</div><div style="text-align:justify">Michail tedy četl a to, co viděl v těch listech se mu vůbec nelíbilo. Dnes skutečně nebyl jeho den. Samé horší zprávy. Nejdříve zjistí, že je bratrem Ludvíka a tudíž královským bastardem, že jeho matka cizoložila… a teď tu četl, že se na východě formují turecké armády. Sultán Sulejman se zřejmě nemůže dočkat, až obsadí země patřící takovému mladíčkovi jako je Ludvík Dítě.</div><div style="text-align:justify">Naprázdno polkl. Slyšel, co Turci dovedou a v jakých krutostech se vyžívají.</div><div style="text-align:justify">" Co si o tom myslíš, mladíku?" zeptal se ho velkokníže</div><div style="text-align:justify">" Nerad bych činil ukvapené závěry, ale - s veškerou úctou, pokud král nezačne rychle něco dělat, pak … pak Bůh s námi, protože kde se Turci usadí, odtamtud se nezvednou."</div><div style="text-align:justify">Velkokníže se blahosklonně usmál.</div><div style="text-align:justify">" Jsem rád, že přemýšlíš takhle. Ludvík se mi vysmál, že to jsou nepodložen fámy a dokud neuvidí turecké vojsko na svých hranicích, neuvěří."</div><div style="text-align:justify">" Až bude Sulejman na našich hranicích, bude pozdě na cokoli. Dovolte, abych se vzdálil, vzácný pane."</div><div style="text-align:justify">" Inu, Ludvík je snad trochu lehkomyslný, modleme se v jeho prozření. Zapal za něj v kostele svíčku. Můžeš jít."</div><div style="text-align:justify">A Matouš tedy s poklonou odešel, zatímco si v duchu myslel samé pěknější věci o svém podařeném nevlastním bratříčkovi.</div> http://vovci.blog.cz/0904/same-lepsi-zpravy-9 http://vovci.blog.cz/0904/same-lepsi-zpravy-9 Nevovčí literární patvory Tue, 07 Apr 2009 23:22:50 +0200 <div>Matouš si hvízdal, když si ve své platonické lásce poskakoval po louce a trhal kytičky pro jediné děvče, které měl rád. Viděl před sebou její tvář každou chviličku dne, zatímco v noci se mu o ní zdálo. Noc co noc byli spolu, ač nikdy neleželi ani ve stejné místnosti.</div><div>Měl tolik kvítků, že je sotva prsty obou rukou objal. Nadšeně se k ní chystal a v duchu si připravoval, co jí řekne. Nešlo mu to, protože pokaždé zapomněl předchozí nebo následující větu. Začal být nervózní a přešlapoval na nádvoří, než se odhodlal a vyběhl schody.</div><div>Zarazil se až před dveřmi do její komůrky. Zpoza dveří slyšel podezřelé vzdechy a supění. A její táhlé výkřiky…</div><div>Otevřel, či spíše - rozrazil dveře a vkročil do světničky. A v tu chvíli se mu snad zastavilo srdce. V ten okamžik mu zhoustla krev v žilách a zastavil se čas. Když se opět rozběhl, dotyční si ho všimli.</div><div>Je sice spousta věcí, které člověka překvapí natolik, že zůstane stát jako opařený, ale málokomu se poštěstí přistihnout svou lásku na loži s Jeho Veličenstvem. Nicméně - Matouš to nebral, jako nějakou poctu. V tu chvíli se mu sesypal celý svět. Bětka ho zradila s jeho soukojencem, s králem Ludvíkem, přezdívaným Dítě.</div><div>Nezdálo se, že by tam byla Běta proti své vůli a zcela nerada, to spíše naopak, zdála se být - přinejmenším spokojená. Jen teď ji Matoušův příchod vyděsil, až vykřikla a schovala se za polonahého krále. Ten se jen ušklíbl směrem k Matoušovi.</div><div>V tom však vzkypěla zlost a byl by na místě krále snad něčím přetáhl, kdyby se mu opět neozval v hlavě hlas jeho matky, že krále musí mít v úctě, i když je mladší než on a i když spolu vyrůstali. Jen to ho zadrželo, že matka vždycky krotila jeho emoce, co se krále týkalo.</div><div>Praštil s kyticí o zem, otočil se na podpatku a vykráčel ven. na chodbě se rozběhl a utíkal pryč. Běžel tak rychle, jak to jen šlo a tak daleko, jak dokázal. Plány mu ovšem zkřížil dusot koní, který se přibližoval a doháněl jej.</div><div>Zprvu mu nevěnoval pozornost, ale jen do doby, kdy ho předjeli tři jezdci, ve kterých poznal krále a jeho dva… kamarádíčky. Chtěl se jim vyhnout, ale nezdařilo se. Jeden z nich mu ze sedla skočil na záda a povalil ho na zem.</div><div>Chvíli se rvali v trávě, až pak dorazili zbylí dva. Pak se rvačka dospívajících mladíků změnila v Matoušovu obranu proti třem útočníkům. Nakonec mu ti dva zkroutili ruce za zády a drželi ho, aby se před něj mohl král postavit. Matouš se sice vzpíral, ale vykroutit se nedokázal.</div><div>"Takže se žárlivá scéna nekonala, což? Škoda, čekal jsem na ni, bratříčku."</div><div>"Nejsem váš bratr. Nechte mě!" křičel Matouš</div><div>"Ne? Ach tak, ty to nevíš, Židáčku. No ano, Žid. Jistěže vím, kdo jsi a kdo je tvoje hnusná matka."</div><div>Matoušovi se podlomila kolena. Věděl, že je jeho matka původně této víry, neboť ho v soukromí učila <em>Heveinu Šalom Aleichem</em> nebo <em>Baruch ata Adonai</em> a jiné, ale netušil, že to ví více lidí. Sám byl vychován v katolické víře, ale nijak netrval ani na tom ani na ničem jiném.</div><div>O to víc ho teď dostalo to, jak mu to Ludvík Dítě vmetl do tváře jako urážku. On- a bratr? Musel se zmýlit, nebo snad myslel jen jejich soukojenectví. Sotva by mohlo být mezi nimi víc… navíc- jak by se to mohlo stát? Ludvíkovou Matkou byla jistě královna Anna, o tom nemohlo být pochyb. Stejně tak bylo jisté, že Ludvíkovým otcem byl král…</div><div>Tak jak by mohli mít něco více společného, když on pocházel z židovského města?</div><div>" Překvapen? To mě těší, nesmírně těší. Vždy tě rád vidím oběma očima, Židáčku, což se tobě už přihodit nemůže. Máš ty vůbec v tom životě smůlu. Vždy budeš až druhý… nebo poslední v řadě. Nikdy by se té tvé povedené matince nepoštěstilo kojit králova synka, pokud by s ní nebyl sdílel můj otec lože. Už rozumíš? Vladislav Jagello byl nejen mým, ale i tvým otcem, chlapečku. Jinak by ses ke dvoru vůbec nedostal, byl bys jen ubohoučkým synkem ubohé Židovky. Jak asi mohli tak přesně vědět, kde se nachází kojící matka? Jistě, věděli to. Ale - proč ti to povídám - těší mě, že jsi vždycky až po mně, stejně jako všichni, ale zvlášť u tebe mě to těší, pancharte."</div><div>Matouš se už ani nebránil, jen konsternovaně hleděl na krále jako na zjevení. Jen tak mu teď vykládá takovéto věci… snad proto jen aby ho urážel, jinak neviděl nejmenší smysl těch vět. Proč mu to vůbec říkal? K životu tyto znalosti ani nepotřeboval, snad by mu bylo lépe bez nich. A jeho matka…jeho matka, kterou choval v úctě a kterou měl ze všeho na světě nejvíce rád, měla cizoložit?</div><div>"Jsi ubohý, bratříčku Židáčku, jako levoboček nemáš nárok na jediný tolar z rodinného jmění.<br />Oficiálně totiž vůbec nejsi náš. Jaká škoda, Michaile Szabrotsky. Jaká škoda. Nu… čas pokročil a my se musíme vrátit na náš zámek. Budeš -li mít zájem, vrať se, Bětuška na tebe bude čekat s otevřenou náručí. Zatím buď sbohem, Szabrotsky."</div><div>Nasedali na koně, zatímco Matouš upadal na kolena do trávy. V hlavě měl naprostý zmatek, ve kterém se nedokázal vyznat. Netušil, proč ho chtěl Ludvík tolik trápit.</div><div>Stejně tak to nechápali královi mladí společníci. I zeptali se svého pána, který jim však lhostejně odpověděl, že ho to prostě baví, a že jako král si může dovolit dělat, co chce. Nad touto odpovědí oba mladíci nechápavě zavrtěli hlavou, ale jich osobně se to netýkalo, proto je nezajímal důsledek až tak dopodrobna. Navíc, dokud byli v králově přízni, nemohli si stěžovat a nic, a tudíž bylo lepší o všem kolem mladého krále pomlčet a skákat tak, jak on píská.</div> http://vovci.blog.cz/0904/michail-matous-szabrotsky http://vovci.blog.cz/0904/michail-matous-szabrotsky Nevovčí literární patvory Mon, 06 Apr 2009 21:40:34 +0200 <div>-Autorské žvásty-</div><div>To aby nikdo neřekl, že na jagellonce kašlu. mám napsaných celkově už deset dílů, takže teď ještě pár dní sem budu mít co přidávat. A pokud to někdo čte, jsem vděčná za komentáře.</div><div>-konec žvástů-</div><div><br /></div><div>Snoubenci se poprvé se viděli jen několik dní před svatbou. Na škodu to nebylo, neboť nikoho nezajímal jejich názor. Svatba byla dohodnutá již krátce po jejich narození, a tak se předpokládalo, že to ani jinak dopadnout nemůže.<br />Brali se, koneckonců, jen pro dobro obou rodů, aby se zapomnělo na rivalitu a nepřátelství. Marie to brala jako fakt, nicméně - odmalička ji vychovávali s tím, že se za Ludvíka Jagellonského jednou provdá, kdežto Ludvíka nikdo na nic jako na sňatek nepřipravoval.<br />Ludvík byl rozmarný a rozhýčkaný. Protože vlastně vyrůstal jako sirotek, nikdo mu nedokázal nic odepřít. Jeho prohřešky byly vždy řešeny jen velmi symbolickým trestem, až na jediný. A to ten, když vyhodil do povětří vrata stáje a přizabil svého soukojence.<br />Tehdy i královský synek poznal, co je to pádná ruka, ovšem- nikoli však něčí z pánů šlechticů, ale ruka vrchního podkoního, jenž budoucího krále ohnul ještě na místě ohnul přes koleno a naložil mu tolik, že princ, či vlastně král, nemohl dosti dobře usednout ještě celý týden. Podkoní z toho naštěstí vyvázl jen s pokáráním. Všem dospělým šlechticům totiž bylo jasné, že tohle Jeho Výsost přehnala.<br />Právě podle této rozhýčkanosti bylo možno usuzovat, že se na konanou svatbu příliš netěšil a jak se vlastně k celé věci stavěl. Ztropil hrozivou scénu před pannou nevěstou i před všemi dvořany, až byl litevský velkokníže nucen nechat krále vyvést ze sálu a zamknout v jeho pokoji.<br />Panna nevěsta Marie celou tu scénu pozorovala jen s lehce pozvednutým obočím. Vždy ji učili, aby se chovala korektně a pokud se jí něco nelíbilo, v žádném případě to na sobě nesměla dát znát na veřejnosti. Nebyla pohoršená, ale překvapená, protože král předčil všechna její očekávání. Začínala mít upřímnou obavu z jejich vzájemného soužití<br />***<br />"Matouši,…počkej." Vztáhla ruku a položila ji mladíkovi na rameno. Neotočil se, tvrdošíjně otáčel hlavu na druhou stranu, než kde stála dívka.<br />"Proč nejsi s ostatními uvnitř a nevítáš poselstvo s princeznou?"<br />"A co tam? Půjdu si zastřílet," odpověděl tázaný.<br />"Do lesa? A můžu s tebou?" snažila se až příliš okatě vnutit dívka svou přítomnost.<br />"Nech mě být, Bětko, dej mi pokoj. Nejsem pro tebe vhodný," zcela výmluvně ukázal prstem na klipec kryjící důlek po levém oku a měl se k odchodu.<br />Opět jej zadržela: "Neblázni, tahle maličkost mi nevadí."<br />Matouš si povzdychl. Už je to takřka deset let, ale on to teprve před několika lety začal vnímat jako nějakou zohavující vadu. Byl urostlý, silný, kaštanově hnědé vlasy, zkrátka ideál dospívajícího muže, až na to oko. Denně cvičil střelbu z luku, kuše a někdy i z pistole. Místo krále chodil trénovat umění šermu a účastnil se hodin tance. Dívky s jeho nedostatkem neměly potíže, přitahoval je tak jako tak, ale v něm samém hlodal červ nespokojenosti.<br />Nezazlíval to Ludvíkovi, věděl, že to neudělal záměrně, ale už jej nedokázal brát jako přítele. Choval se nesnesitelně a on k němu neměl chuť hledat jakoukoli cestu. Pokud chce být sám, je to jeho volba, neviděl důvod, proč by se mu měl vtírat do přízně.<br />Alžběta byla obyčejná služka, ale byla to krásná dívka. Líbil se jí a ani ona mu nebyla lhostejnou, ale nikdy se neodvážil udělat k ní vstřícný krok. Nevěděl, jak na to. Nikdy ho nikdo neučil, jak se chovat k ženám. Bál se, aby z té zrzavé rybičky neudělal leklou rybu. Jak by asi reagovala na jeho vyznání lásky?<br />Jeho obavy byly vcelku zbytečné. Bětka si mohla střevíčky prošoupat a nohy uběhat, aby mu mohla být na blízku. Z její strany bylo očividné, na co čeká. Ale ten morous nic. Už to chtěla vzdát, když se pak k ní otočil.<br />"Vážně? A co bys řekla…" v rychlosti jí dal pusu na rty. A stejně rychle se zas napřímil. Cítil, jak se mu do tváří žene krev a jak rudne. Očekával políček, ale nedostavil se.<br />Zkoumal dívčinu tvář, sledoval, jak se jí v pihovatých tvářích dělají dolíčky, jak cudně sklápí očička k zemi a rovněž její obličej na sebe bere barvu červánků.<br />"Děkuju," špitla. A se stoupnutím na špičky mu učinila totéž.<br />A opět on jí, pak zas opačně. Bůh ví, jak dlouho by jim to vydrželo, kdyby na ně nevyběhl bratr Bernard. Okamžitě dostali kázání o správném chování a o hříchu, kterého se dopouštěli. Tentokrát klonili oči k zemi oba, zkoumajíce špičky bot a doufali v Boží zázrak, který by je zbavil toho bohabojného člověka.</div> http://vovci.blog.cz/0904/mit-rad-blizniho-sveho-7 http://vovci.blog.cz/0904/mit-rad-blizniho-sveho-7 Nevovčí literární patvory Sun, 05 Apr 2009 09:17:01 +0200 <div style="text-align:center"><div id="youtubefbfab"><p><img src="http://i.ytimg.com/vi/D2FX9rviEhw/default.jpg" style="width:480px;height295;px" /></p></div><script type="text/javascript"> $(function(){ swfobject.embedSWF.apply(null, ["http:\/\/www.youtube.com\/e\/D2FX9rviEhw","youtubefbfab","480","295","9.0.0",null,{"allowScriptAccess":"always","allowfullscreen":true},{"wmode":"transparent"},[]]); }); </script></div> http://vovci.blog.cz/0903/vovci-video-aneb-vovec-art http://vovci.blog.cz/0903/vovci-video-aneb-vovec-art Tolik vovcí vůkol Tue, 31 Mar 2009 21:29:06 +0200 <pre><strong> <span style="color:#f00"> Dmi C Dmi</span></strong><br /><br />1. Když jsem se z pole vracela,<br /><br /><strong> <span style="color:#f00"> C Dmi</span></strong><br /><br /> dva havrany jsem slyšela,<br /><br /><strong> <span style="color:#f00"> F C</span></strong><br /><br /> jak jeden druhého se ptá:<br /><br /><strong> <span style="color:#f00"> Dmi C Dmi</span></strong><br /><br /> [: kdo dneska večeři nám dá? :]<br /><br /><br /><br />2. Ten první k druhému se otočil<br /><br /> a černým křídlem cestu naznačil,<br /><br /> krhavým zrakem k lesu hleděl<br /><br /> [: a takto jemu odpověděl: :]<br /><br /><br /><br />3. "Za starým náspem, v trávě schoulený<br /><br /> tam leží rytíř v boji raněný,<br /><br /> a nikdo neví, že umírá,<br /><br /> [: jen jeho kůň a jeho milá." :]<br /><br /><br /><br />4. "Jeho kůň dávno po lesích běhá<br /><br /> a jeho milá už jiného má,<br /><br /> už pro nás bude dosti místa,<br /><br /> [: hostina naše už se chystá." :]<br /><br /><br /><br />5. "Na jeho bílé tváře usednem<br /><br /> a jeho modré oči vyklovem,<br /><br /> a až se masa nasytíme,<br /><br /> [: z vlasů si hnízdo postavíme." :]</pre> http://vovci.blog.cz/0903/dva-havrani http://vovci.blog.cz/0903/dva-havrani Vovčí zpěv Sat, 21 Mar 2009 09:09:09 +0100