Autor:
Už dlouho jsem nic nenapsala. Dokonce i můj muž mi to vytkl. Tohle jsem plánovala už dost dlouho, ale konečně jsem to i nadatlovala na monitor.
Jenže - jak mám psát, když to stejně nikdo nečte- nanejvýš dva tři lidi? No jo, stěžuju si...
konec autora.
Pan Diviš Bořek hleděl na lipanskou pláň dosti nelibě. Jen nerad lezl do bojů, kdy nebyl předem přesvědčen o výhře své strany. Navíc mu to všechno bylo proti mysli, protože věděl, že mají táborité v mnoha věcech pravdu. Sám byl původně jedním z nich, ale tyhle boje se táhly už nesmyslně dlouho. Pole byla rozdupána a zem pobírala víc krve než nebeské vláhy. Lidé se rvali mezi sebou místo aby pracovali a žili v poklidu. Měl už toho všeho po krk. Muselo to skončit a pokud konečný mír si vyžaduje jeho zrady, pak tedy zradit musel pod tlakem okolností. Vlastně se tak přeci obětuje pro dobro věci a tedy nijak nehřeší proti svým bližním a bratrům.
Další věcí, která se mu nezdála byl syn pana z Kunštátu a Poděbrad. Byl příliš mladý a on neměl rád mladé mrtvoly. Nebyl na ně hezký pohled. Vždycky v takových případech viděl všechny možné věci, které už dotyčný nikdy nezažije. Navíc, byl zasnoubený. Netušil, proč ho tedy otec nenechal doma, protože takhle - je reálná šance, že už nic nikdy nevyžení. A to by byla veliká škoda na majetku. Zbytečné plýtvání.
"Viktoríne, bratře," oslovil Bořek pana z Kunštátu, "dejte na má slova a nechte chlapce odvést z pole. Já vybíral muže s ohledem na možné ztráty, na vdovy a sirotky, kterých je po bojích víc než dost. Nedělejte z panny Kunhuty vdovu dříve než se vdá…"
" Kde jinde má sbírat zkušenosti než ve válečné vřavě? Já v jeho věku měl už za sebou několik bojů a nesčetně půtek. Je zbytečně opatrný a často nemocný. Boj ho může jedině zocelit." Mínil pan Viktorín.
" Váš syn-váš boj. Nad tímhle si já myju ruce. Já vás varoval."
Radikálové sice byli v početní menšině a neměli jízdu, ale oproti Umírněným zaujali výhodnou strategickou pozici na návrší. Co bylo ale nemilé - že obě strany měly v úmyslu využít stejné - tedy husitské bojové taktiky.
Jiřík zaslechl rozhovor svého otce s Bořkem z Miletínka a bylo mu ouzko. Pořád tak nějak doufal, že se z toho na poslední chvíli vyvlékne, ale současná situace mu nenahrávala. Inu, ne každý den je svátek. Tak jako tak věděl, že zdrhnout musí. Ne, dezertovat ne, nechtěl otce zneuctít, ale vyděsit, to ano.Jen ať si myslí, že ho poslal na smrt. On půjde do boje. A včas se z něj odplazí.
Pan Bořek zhodnotil znovu situaci: "Jízda se ukryje v dolině pod jejich hradbou, Černíský půjde přímo a bude tak zakrývat naši malou lest. Když bude blízko, párkrát vystřelí a kvapem stáhne se směrem k Českému Brodu. Táborští vás budou pronásledovat a na to proti nim vyrazí dosud skrytá jízda. A to by v tom byl čert, aby z tý větrný hůrky neslezli!"
Jiřík si odpočítal pět šipek do kuše, a vložil je do toulce u pasu. Neměl v plánu jich použít víc. Plán už měl jasný. Vyrazit s Černínovými, zbůhdarma pětkrát vystřelit a stáhnout se. S trochou štěstí ho někdo lehce poraní a on se bude moci uklidit definitivně. Nebyl zbabělec, ale měl ještě jiné plány, než se tu dnes stát potravou pro krkavce. V Brodě prý mají nový hampejz, a do Štolměře dorazilo panoptikum. Tak nač měl by zemanský synek prolévat svou drahocennou krev, když svět má tolik zajímavějších možností.
Strhl se řev a vyrazili. Při postupu do vršku Jiřímu jeho pavéza podstatně ztěžkla. Na čele mu vyrašil pot a stékal mu po tvářích a do očí. Jeho plán měl mezeru. Kolem něho postupovaly řady zatím pevně a semknutě. Utéct se dalo jen dopředu a to by běžel sirotkům přímo do otevřené náruče.
Jako pomoc z nebe, či snad z pekla přišla sirotčí salva. Řada se skrčila za pavézy a připravili si kuše. Opětovali střelbu. Stejně tak táborité. A znovu. A ještě jednou. Ozývaly se výkřiky zraněných a Černín zatroubil k ústupu k Brodu. Jiřík to přivítal, protože několik šipek viděl proniknout mezi řadou pavéz a jedna mu roztrhla rukáv a škrábla ho po paži. Pálilo to, ale ne dost. Skoro až zaprosil o nějaké větší, ale ne příliš vážné zranění.
A o takových věcech se nemá ani přemýšlet, protože tím spíše se vyplní. Stejně jako mnoho dalších pavézu odhodil do křoví u cesty, aby mohl rychleji a snáze ustupovat, či spíše- utíkat.
Přesně dle předpokladů páně Divišově sirotčí hejtmani více jednali než mysleli a to se Koalici hodilo. V táborském vojsku se zaradovali, jak relativně snadno zahnali papežence na útěk. Rozevřeli vozovou hradbu a pustili se za prchajícími s jekotem a řevem podporovanými střelbou.
A Jiřík se taky dočkal svého. Šipka ho zasáhla do lýtka. Škobrtnul, upadl a zařval bolestí. Zaklel a před očima viděl v tu chvíli všechny svaté. Bože proč ? Proč teď? Teď mě akorát dobijí! Vytrhl šipku a malátně se postavil. Zezadu ho v rychlosti někdo chytil pod ramenem a nadhodil si ho, aby mu pomohl.
"Jestli jen trochu můžeš, tak se snaž. Pomůžu ti, ale jestli mě budeš zpomalovat příliš, nechám tě tu. Už jenom kousek. Támhle za zákrutem čekají naši a pak bude dobře."řekl mu ten někdo a vláčel se s ním dál. Jiřík pajdal, ale ve chvíli, kdy měl volbu mezi ušlapáním vlastními lidmi, dobitím či zajetím od táborských a nebo zatnutím zubů a vydržením trochy té bolesti, měl jasné priority.
Už viděl siluety jezdců na koních po své pravé ruce. Proběhli kolem nich a zabočili k potoku. Tam ho dotyčný složil na zem a klesl ústy přímo k vodě jako pes. Hltal potoční vodu a teprve, když se napil, sňal přilbu a nabral do ní vodu pro Jiříka. Přinesl mu ji.
"Napij se. Šlapals dobře, zasloužíš si to." kývnul s lehkým úšklebkem. Teprve teď si Jiří všiml, že jeho zachránce nebude o mnoho starší než on, ne o víc, než jen o pár let, byl statnější, urostlejší a tmavovlasý. A - pravá paže mu visela podél těla v nepřirozeném úhlu a z předloktí mu vyčníval kus kosti. Kupodivu to ani tolik nekrvácelo, jak by se dalo čekat. Mladík vypadal však bledý.
Klesl k Jiříkovi na zem a složil si bezvládnou ruku do klína. Oči se mu sevřely bolestí a prudce oddychoval.
"Zasr..ý bast…i… jestli s ní nebudu hýbat, přísahám Bůh, že smetu všechny ultrakvisty z povrchu země."
"Možná bych se měl představit, jsem Jiří z Kunštátu, toho času pod obojí." pokrčil rameny Jiří a sthl si rukáv a uvázal ho napevno kolem lýtka. Poskočil několikrát k druhému mladíkovi a strhl si i ten druhý.
" Musím to zaškrtit, nebo vykrvácíš, jinak, děkuji za záchranu mého bezcenného ultrakvistického života."
Starší z mladíků se na něj podíval: "Tak jsem to nemyslel, můj Bože…"pevně zkousl rty, když mu chlapec nad loktem pevně pomocí klacíku utahoval uzel na rukávu. Zaúpěl bolestí a následně sprostě zaklel.
"Jsem…Jindřich…Kozlík od…Berouna. Původem…docela prostý… barvíř."těžce oddechoval.
Blížili se k nim na oslících polní felčaři a ranhojiči. V jejich případě těžko říct, zda to byla spása, nebo poslední rána z milosti. Jejich zakrvácené zástěry dávaly znát, že už ošetřovali i jinde.
"Vy jste syn pana Viktorína?"zeptal se felčar v černé košili, když chlapci rozřízl nohavici a vylil ránu pálenkou.
"Shání se po vás a bledne strachy, kde je vám konec."
Jiřík protáčel panenky a klel. Jen ho nechte, ať se bojí. Jen ať si myslí, že mě poslal na jistou smrt. Dobře tak.
"Nevracejte se už do boje, pane Jiří. Zůstaňte tady, hezky v klidu. Já vás pak panu otci předám osobně…".Jiřík skoro viděl ty zlaťáky, co se mu zaleskly v očích, když mluvil, že ho otci vrátí on osobně. Jistě, otec mu rád zaplatí za záchranu, jenže - co Jindřich Kozlík ?
Ranhojič mu dlouhým pruhem plátna pevně obvazoval poraněnou nohu a zajistil to koženým řemínkem, který pořádně utáhl.
"Prosím vás, pomozte jemu" - a ukázal na Jindřicha "- a pokuste se zařídit, aby nepřišel o tu ruku. Moc vás prosím..."
vivienne | 11. prosince 2009 v 17:14 | 
Zde hledá
Hezký blog