"Vstaň, Michail. Sultán volá. Vstaň a pojdeš za mnou. Umíš se ... se zbraně?"
"Snad… Snad umím. S jakou?"
"Sultán poví." odpověděl Duran a odvedl zajatce k mocnému sultánovi.
Mocný Sulejman I. byl to ráno v nadměrně dobré náladě a dnes za svítání ani nepadla žádná hlava. Mnozí se modlili, aby to tak i zůstalo aspoň nějaký delší čas. Zajatec vypadal poměrně zotaveněji, než včera, ale nezvedal pohled od země. Odpovídal jen stroze na otázky a sám nemluvil vůbec. Možná byla na něj léčba šokem příliš.
Nechal před mladíka na zem vyskládat několik zbraní - dvě dýky, luk bez šípů, tureckou šavli a jeho vlastní meč, který mu byl zabaven, když ho zajali. Michail nezvedl hlavu až k panovníkovi, ale zbraně si prohlédl. Stále však mlčel.
Sultán pronesl několik vět a Duran je s opožděním a obtížemi překládal.
"Sultán se ptá - s čím krom mečem umíš. Co znáš? Chce to vidět. Ukaž na věc tobě ovládat."
Michail zapřemýšlel. Bylo by docela odvážné tvrdit, že s něčím umí zacházet jen proto, že už to držel v ruce. Co tím vlastně sledují ? Snad aby měl lepší pocit ze smrti? Neměl tušení, jestli skončí stejně jako zbytek zajatců, nebo jestli stále jen zkouší, zda mu mohou věřit. Kdo ví, třeba mu již věří a zvažují možnosti, jak by on mohl odstranit svého pána.
Ukázal na luk. Byla to jistota. Tam se mohl znemožnit snad méně než se zbraní, kterou v ruce nikdy neměl - jako byla šavle. Sultán jen pokýval hlavou a vstal. Pokynul všem, aby vyšli ze stanu a všichni doprovázeli jeho a mladíka k slaměným terčovnicím.
"Vždy dostaneš jeden šíp. A šíp-luk jen před sebe. Šíp do - tam. Nikam jinam! Pokud jinam - odneseš to ty. Budem tě hlídat, jako ještě nikoho. Ukaž, co nejlíp v tobě jest."
Matouš dostal luk a šíp. Začínal být nervózní. Mírně se mu klepala kolena a ruce. Střílet doma jen tak pro zábavu - to byla věc jedna, ale tady měl za zády půl turecké armády i s mohamedánským sultánem.
"Můžu dostat napít?"Zeptal se ještě před tím, než se odhodlal k činu.
Polkl. Tak vzhůru dolů, nemůže tu stát celý den. Natáhl luk a zkusmo zamířil. Neznal zbraň a proto se trefil jen na okraj terče. Pochopitelně sklidil posměšky okolo stojících Turků, ale už další rána je vyvedla z omylu, že by se byl jen chvástal.
Poté desetkrát po sobě trefoval jen střední dvě kolečka na terčovnici. Turci museli přiznat, že luk je něco, s čím chlapec opravdu umí a jeho drobná vada ho v ničem neomezuje, ba spíš naopak, míří skutečně jen jedním okem a druhé ho nijak neruší.
Pak přišla horší fáze. Jeden z vojáků dostal dýku a druhou hodili pod nohy Michailovi. Opatrně se k ní sehnul a pozvedl ji. Pak zvedl oči a právě včas - na to, aby uhnul Turkovi, který se na něj rozeběhl s dýkou napřaženou proti němu. Muž proběhl kolem a zastavil až smýknutím nohou o několik kroků za mladíkem. Okolo stojící se rozesmáli. Muž se opět rozeběhl proti Michailovi, ale tentokrát neproběhl kolem, ale povalil ho na zem. Matouš sebou smýkal po zemi, chytal soupeřovy ruce a snažil se odtlačit od sebe dýku, která mu mířila na krk…
"Dost!" vykřikl Duran a Michailův soupeř vstal a pomohl mladíkovi na nohy. Michail se nechápavě rozhlížel kolem
"To budeš cvičit, pravil sultán. Za den - dvakrát. Teď meč."
Musel opět předvést přede všemi, jak ovládá meč. Protivník velmi záhy zjistil, že levá strana je Matoušova slabost, protože na ni nevidí, ale na to byl mladík zvyklý, že většinou se všichni snaží útočit na tuto jeho stranu a proto si nepouštěl protivníka tak blízko k tělu.
Naštěstí dostal jen několikrát šavlí naplocho, jelikož se vousáč proti němu vždy jeho útokům dokázal ubránit a mladíkovo tělo nezasáhnout tak, aby způsobil zranění.
"Meč taky, dvakrát, pravil sultán. Musíš cvičit. Zbraně - dostaneš. Pojď, dostaneš jídlo."
Zde hledá