Léta Páně 1526, den po svatém Augustinu, země Uherská, poblíž měst Budína a Pešti
Krále Ludvíka měli vzbudit za úsvitu, aby jej mohli obléci do brnění, speciálně pro něj připraveného. On však nespal. Celou noc zůstal vzhůru a třásl se po celém těle. Ne, nechtěl do boje. Ale musel. Musel bránit své země, které neměly téměř žádnou šanci na výhru.
Nemohl počítat s těmi, za kterými vyslal posly. Všichni mu odmítli pomoc. Jen jeho švagr, Ferdinand Habsburský měl přijet. Nicméně - měl přijet už včera odpoledně a stále tu ještě nebyl. Netušil, kde se zdržel a bál se nejhoršího.
Král nedokázal posnídat a při svatém přijímání děkoval Bohu, že mohl zůstat klečet, neboť netušil, zda by ho jeho rozklepaná kolena unesla a neomdlel by. Byl bledý jako stěna a zesláblý nevyspaním. A váha zbroje si na něm rovněž vybírala daň. Víc než kdy jindy cítil nutkavou potřebu vzít nohy na ramena.
Vysadili ho na koně, aby mohl objet své vojsko. Z koňského hřbetu vypadala situace ještě více beznadějněji, než jak si ji představoval. Turci byli v ohromné přesile a měli daleko lepší výzbroj i výstroj. Co do výcviku se mohli vzájemně rovnat, avšak vše ostatní hrálo do rukou nepřátelům.
"Jak mám říct vojákům povzbudivá slova, když vidím, to, co vidím?"
"Řekněte jim, že to není beznadějné. Tvrďte jim, že nám dorazí posily. Budou se bít každý za deset mužů."
"Mám jim lhát?"
"Ne, jen neřeknete plnou pravdu. Stále má ještě dorazit váš švagr, veličenstvo. No tak, hlavu vzhůru, jak má vojsko nabýt optimismu, když klesá na duchu i jeho král?"
"Nejraději bych jim řekl, aby vzali nohy na ramena a zachránili si životy."
"Oni ho rádi položí za vaše veličenstvo."pokynul mu hlavou generál a nechal krále předjet.
Bitva se nevyvíjela dobře. Bylo odporné horko a vojáci se ve zbroji téměř vařili ve vlastní šťávě. Padali nejen ranami, ale i vyčerpáním z horka. Turci horko snášeli lépe, neboť v jejich krajích bylo daleko tepleji, než zde.
Ke vší neradosti zaútočili Turci jako první po poledni. To ještě dokázala česká a moravská vojska zadržet a obrátit první útočnou vlnu saracénů na útěk. Král vyslal za prchajícími uherskou jízdu, aby na ně dorážela. Ale ouha. Uherská jízda se střetla s lehkou jízdou Sulejmanovou a díky větší pohyblivosti ji roznesla téměř doslova a do písmene - na kopytech.
A Ferdinand Habsburský stále nikde.
Z důvodu nedostatku mužů byl král nucen vyslat i zálohy a strhl se zuřivý boj o každý sáh země. Sulejman viděl, že se král nějak nevzdává a vyslal svou osobní gardu tvořenou z elitních bojovníků - skvěle vycvičených janičářů. To vyděsilo zbytky českých vojsk. Král už to nevydržel a otočil koně. A dal se na bezhlavý úprk.
Žádného vojáka nepovzbudí, když vidí svého krále prchat z boje. Zbytky křesťanského vojska se rozpadaly a nikdo už nevěděl, kudy kam.
Král neprchal sám, za ním se hnal v sedle i jiný muž. Rovněž mladík, jako on. Měl pásku přes oko a tmavočervený oděv. Ujížděli směrem od bitvy, nedbaje na to, že za dezerci je smrt. Však jeden byl král a druhý jeho nevlastní bratr.
Michail dostihl mladého krále na břehu rybníka Moháče. Ze sedla vyskočil a srazil druhého jezdce na zem. Jeho kůň škobrtl a zlomil si nohu, když padal do vody. Král zůstal způli zavalený mrtvým zvířetem a jen s vypětím sil držel hlavu nad vodou.
"Pomoc! Matouši, pomoz!"Snažil se křičet, zatímco zraněný kůň kolem sebe bil kopyty a lámal a drtil tak mladíkovi pod sebou kosti.
Michail měl vodu po pás. Udělal poslední službu zvířeti, když ho zabil zásahem meče. Král úpěl bolestí a snažil se udržet hlavu nad vodou. Lapal po vzduchu a nedařilo se mu dostat se zpod mrtvého zvířete
"Pomoz mi přece!"
Michail mlčel.
"Utopím se!"
Michail mlčel. Došel až ke králi a natáhl k němu ruku. Když už se jí ale král chtěl chopit, najednou ucukl a oběma rukama mu zatlačil hlavu pod vodu a držel, dokud unikaly bublinky vzduchu. Bylo to na mělčině, takže stále viděl tvář svého krále, který když viděl, že nemá šanci přežít, urputně se bránil. Marně.
Ludvík Jagellonský, zvaný též Ludvík Dítě, se utopil u Moháče 29.srpna 1526. Oficiální verze praví, že se utopil v bažině, poté, co jeho kůň uklouzl, zlomil si nohu a stáhl tak posledního Jagella do hlubiny. Tak se to aspoň dá vyčíst v encyklopediích a učebnicích dějepisu.
Nikdo však už nevyřeší, jak je možné, že se král dostal samotný tak daleko od bitvy. Stejnou záhadou jsou i koňské stopy, které se od místa tragédie stáčejí k severovýchodu. Nenajdete ani žádnou zmínku o neuznaném rodu Szabrotských, kteří přivedli do královského rodu čerstvou krev, podobně jako Oldřichova Božena. Snad proto, že Ludvík nikdy neměl děti.
Není známo, co se pak stalo s Michailem Matoušem Szabrotským, jeho matkou a rodinou. Co známé na opak je - jest fakt, že touto Moháčskou katastrofou se na český trůn po přeslici dostali Habsburkové. Na trůn dosedl Ferdinand, právě ten, který Ludvíkovi nedorazil na pomoc, když ji potřeboval. Právě ten Ferdinand, který byl manželem Ludvíkovy sestry Aši, tedy- arcivévodkyně Anny.
Laura | 4. července 2009 v 22:24 | 
Zde hledá
pěkné