Ten červen byl zvlášť horký. Matouš měl zcela propocené veškeré vrstvy oblečení, avšak - to nebylo jen z dusna, které se nevyhnulo ani Budínu. Procházel jedním výslechem za druhým už čtrnáct dnů a všude opakoval ty samé věty. Pomalu jim již začínal sám věřit, neboť chtěl-li přesvědčit všechny okolo sebe, že vše, co říká je pravda, nesměl mít o tom žádné pochybnosti navenek ani on sám.
Občas mu však dávaly otázky zabrat a zapotil se z urputného přemýšlení. Našel však vždy odpověď včas a vyšetřovatele uklidnil odpovědí. Nedal se zmást ani nepřímými otázkami a lhal na několika frontách současně. Musel, neměl jinou možnost, než smísit pravdy a polopravdy a leccos si domýšlet. Velký sultán by z něj měl radost.
Na konci měsíce byl donucen doprovázet krále Ludvíka na jeho cestě do Čech pro zemskou hotovost. Ač nerad, jet musel. Alespoň se ještě uvidí s matkou, než to všechno začne. A chvíli by mohli mít klid. V Budíně už se totiž roznesly zprávy o postupu tureckého vojska. Lidé se houfem stěhovali na západ a brali jen to nejnutnější.
Seděl na zídce v zahradě, tašku se svými věcmi na cestu poblíž. Slyšel, jak se po štěrku blížily něčí kroky, ale neotočil se. Jen si poposedl a pořádně se zídky chytil. Podle kroků poznal, kdo se blíží a čekal, že se dotyčný jej bude snažit ze zídky srazit, ale nechtěl mu dělat radost a usnadňovat mu to.
Ludvík Jagellonský, zvaný též Dítě, král uherský a český, jej však překvapil. Opřel se o natažené ruce vedle něj a zeptal se s hlasem, který u něj Michail ještě nepoznal. Zněl ustaraně, s obavami a pokorou. Takhle ho Michail neznal.
"Co myslíš, bratříčku, jak tohle všechno skončí ?"
"Vy se ptáte na můj názor, králi? Vy mě?"Otočil se na něj Michail překvapeně, ale ani jej nenapadlo seskakovat ze zídky.
"A koho jinýho?"
"Jsem jen Židáček, bastard vašeho ctěného pana otce. Já přece nemám právo na to, mít nějaký názor."
Ludvík chtěl něco říct, ale nějak mu došla slova.
Neustále mu všichni opakovali, že pokud něco neudělá, přinese to zemi jen zkázu a rozvrat. Všichni měli plná ústa rad o tom, že má něco učinit, a pokud možno rychle, včera bylo pozdě, ale nikdo mu nebyl schopen říct, co. Nikdo ho neposlouchal a nikdo ho nebral vážně. Když se na něco zeptal, div si neklepali na čelo. Nechtěl být králem, ale na jeho názor se ho nikdo neptal a nikdo mu neřekl, jak na to.
"Nezlob se, já…"
"Je mi jedno, co chcete říct, králi. Jsem váš poddaný a pokud přikážete, jsem nucen vás poslouchat, ale nikdo mě nemůže přinutit, abych vám odpustil celý svůj život. To po mně nemůžete chtít." Seskočil ze zídky a upřel na Ludvíka své jediné oko
"Doufejte, že Bůh bude milosrdný vaší duši. Zkuste se modlit, třeba vám to pomůže. Sbohem, králi. Pojedu napřed, aby na cestě bylo všude vše potřebné připraveno pro váš příjezd." Pravil mladík rychle a s drobnou úklonou se rychle vzdálil. Zanechal tak svého krále v nerozhodnosti a osamoceného.
Královský průvod však dorazil jen na Moravu, kde ho zastihla zpráva od saracénů. Přinesl ji zvláštní posel, který hovořil prazvláštní směsicí latiny a řečtiny. Přinášel králi zprávu.
Zavolali k nim i Szabrotského, jak Michaila vojáci oslovovali. Ten však poznal, kdo j tím poslem. Durana měl v onom zajetí neustále blízko sebe a tak se nemohl mýlit. Stejně tak Duran poznal Michaila a začal křičet ve své mateřštině, což evropským uším znělo dost vztekle. Dokonce vytáhl dlouhou dýku, se kterou se hnal na mladíka, dokud jej vojáci nezadrželi. Duran byl lepší herec, než Michail. Věděl, že pokud se ho pokusí napadnout, bude Michailovo alibi daleko věruhodnější.
Dokonce se na mladíka maličko usmál, ve chvíli, kdy jej povalil na zem a chytil za límec košile. V zápětí opět nasadil zběsilý výraz a nechal se zastavit křesťany. Omluvně se pak poklonil a prohlásil: "Ten pes, křesťanský králi, v zajetí nečekat na slova velká sultán. My jej chtít vyslat k vám s poselstvím, jeho, nebo někoho z ostatních, pokud by nezemřeli na střevo nemoc."
Nyní se pokračování hry ujal sám Michail: "Lže! On lže! Nevěřte mu! Nezemřeli na nemoc, ale zabili je! Sprostě a zákeřně je zabili, spoutané, aby se nemohli bránit a padnout jako muži. Nevěřte mu! Nikdy by mě nepustili, kdybych neutekl!"
"Mladík ječet jak pominutá žena před porodem. Vidět vše jinak, než jak se odehráti."
Ludvík Dítě pozvedl obě ruce, aby zarazil obě strany. Nechtěl, aby se začali hádat, zvlášť, když Turkovi sotva rozuměl, a to přes kněze, který se pokoušel jeho lámané věty překládat.
"Dost už, nechte ho. Jeden zajatec víc nebo míň, na tom se nic nezmění. Jaké si stanovujete podmínky?"
"Jeho křesťanské veličenstvo ráčí kapitulace?"
"Ne, chci se dohodnout. Oboustranně výhodně."
"Nemáte dost možností, jak nás donutit ustoupit. Můžete přijmout víru Alláhovu a zaplatit, co velký sultán stanoví. Jinak boj." Najednou mluvil Duran snad až příliš čistě, až se všichni v místnosti oklepali. Pokud i Turci mohou ovládat jazyk liturgický, pak jsou opravdu ztraceni.
Následovala ještě dlouhá diskuse o požadavcích a podmínkách. Ludvík by rád přistoupil na vše, co si mohamedáni vymysleli, ale šlechta mu to nedovolila. Boj bude za každou cenu.
Zde hledá