"Quo vadis, Michail, quo vadis. My tě hlídat jako oko v hlava, ty neutéct." Duran se poušklíbl při pohledu na mladíka. Tohle spojení slov k němu sedlo.
"Neutíkám, chtěl jsem si…však víte. Tělo žádá."
"Á - tak.Budiž. Dva muži tě doprovodí."pravil Turek a určil mu dva strážce, jež ho měli doprovázet.
Michail přemýšlel, jestli byl dobrý nápad, aby se jim svěřil se svým úmyslem, nicméně, musel uznat, že to bylo nejspíš právě to, co mu zachránilo kůži. Byl už týden v tomto podezřelém zajetí a ač to netušil, ještě tři týdny ho čekaly. Měsíc, na který do smrti nezapomene a kdy dostane do těla, jako nikdy dříve. Nastal mu tvrdý dril. Turci ho přiměli denně cvičit s různými zbraněmi a posilovat. Jen jeden den v týdnu mu popřávali odpočinek. V ten den ho hlídala jen minimální stráž, zatímco ostatní se oddávali modlitbám. Vůbec to byl zvláštní národ. Modlili se k tomu svému Bohu několikrát za den, častěji, než kdy Michail viděl poklekat křesťana.
Jedl a pil, ob den ho nechávali umýt v řece. Neustále ho doprovázeli strážní a neměl možnost se od nich vzdálit než na dvě stopy. O útěk se nesnažil, protože nechtěl nic riskovat. Chtějí ho přece propustit, tak snad dodrží, co slíbili.
Duran mu byl téměř neustále na blízku, aby mohli mluvit, na některá cvičení se chodil dívat i veliký sultán, vládce všech věřících. Nespouštěl z chlapce oči a sledoval každý jeho pohyb.
Jednoho dne cvičil Michail s lukem. Střílel výborně, ale sultán přesto trval na pravidelném opakování. Voják, který ho učil pořád opravoval téměř neviditelné chyby a Duran mu překládal, co se po něm chce. Sultán je pozoroval z bezpečné vzdálenosti, počkal, až chlapec vystřelí několik šípů a pak se otázal přes svého překladatele:
"Jak jsi přišel o oko?"
Michail spustil luk a vrátil ho vojákovi i se šípem. Otočil se k sultánovi. Poté sejmul klipec a odhalil prázdné místo na místě levého oka.
"Ještě jako dítě, asi tak veliký," ukázal si kousek nad úroveň pasu, "Já a král Ludvík - mléko z jedné ženy- mojí matky. On mít vše, já nic. Já mohl za všechno, co on udělal. Jednou - veliký oheň on- on, Ludvík, rozhořet - ve stáji. Na mě - dřevo ze vchodu do stáje, padl na záda do prachu, aby dal najevo to, nač mu nestačila slovní zásoba. Tvářil se, jako když nemůže zvednout neviditelné břemeno nad sebou, pak mu povolila levá ruka a jen se svíjel po zemi. Turci na něj napůl vyděšeně koukali a Duran něco mlel ve své mateřštině. Michail mohl jen doufat, že to alespoň on chápe.
"Moje ruka-"ukázal na svou levačku a jako by něco ohnul až zlomil, " moje….tělo-"chytil se za žebra a vydával zvuky "kh-kch- křřřach".
Poté vstal a oprášil se. Turci na něj vyděšeně hleděli.
"Za to všechno - král Ludvík, zaplatit. Za to a za čest mého otce. A mé matky. Zaplatí, i kdybych měl ztratit hlavu já sám." Zasyčel na konci zlostně a pak se beze slova otočil a chopil se luku. Vystřelil a trefil přesně střed terčovnice. Vystřelil druhý a třetí šíp a oba se zabodly do stejného místa. Čtvrtý šíp se zaseknul již do jednoho zabodnutého v terčovnici. S Michailem lomcoval vztek a nenávist. Další šípy už nedostal. Nasadil si zase klipec a otočil se ke strnule zírajícím Turkům.
"Tak jest." a odešel do svého stanu.
Sultán si pročesával prsty vousy na bradě. Ten chlapec zcela určitě nelhal a bylo vidět, že ví zcela přesně, co chce. Má zbytečně horkou krev v hlavě, ale účelu to poslouží. V boji je sdostatek dobrý, za pár dní ho nechá pustit. Tenhle chlapec může ještě dost pozměnit chod dějin….pomyslel si sultán a sám pro sebe se ušklíbl.
Zde hledá