na Blog.cz

Autor:

Už dlouho jsem nic nenapsala. Dokonce i můj muž mi to vytkl. Tohle jsem plánovala už dost dlouho, ale konečně jsem to i nadatlovala na monitor.

Jenže - jak mám psát, když to stejně nikdo nečte- nanejvýš dva tři lidi? No jo, stěžuju si...

konec autora.

Pan Diviš Bořek hleděl na lipanskou pláň dosti nelibě. Jen nerad lezl do bojů, kdy nebyl předem přesvědčen o výhře své strany. Navíc mu to všechno bylo proti mysli, protože věděl, že mají táborité v mnoha věcech pravdu. Sám byl původně jedním z nich, ale tyhle boje se táhly už nesmyslně dlouho. Pole byla rozdupána a zem pobírala víc krve než nebeské vláhy. Lidé se rvali mezi sebou místo aby pracovali a žili v poklidu. Měl už toho všeho po krk. Muselo to skončit a pokud konečný mír si vyžaduje jeho zrady, pak tedy zradit musel pod tlakem okolností. Vlastně se tak přeci obětuje pro dobro věci a tedy nijak nehřeší proti svým bližním a bratrům.

Další věcí, která se mu nezdála byl syn pana z Kunštátu a Poděbrad. Byl příliš mladý a on neměl rád mladé mrtvoly. Nebyl na ně hezký pohled. Vždycky v takových případech viděl všechny možné věci, které už dotyčný nikdy nezažije. Navíc, byl zasnoubený. Netušil, proč ho tedy otec nenechal doma, protože takhle - je reálná šance, že už nic nikdy nevyžení. A to by byla veliká škoda na majetku. Zbytečné plýtvání.

"Viktoríne, bratře," oslovil Bořek pana z Kunštátu, "dejte na má slova a nechte chlapce odvést z pole. Já vybíral muže s ohledem na možné ztráty, na vdovy a sirotky, kterých je po bojích víc než dost. Nedělejte z panny Kunhuty vdovu dříve než se vdá…"

" Kde jinde má sbírat zkušenosti než ve válečné vřavě? Já v jeho věku měl už za sebou několik bojů a nesčetně půtek. Je zbytečně opatrný a často nemocný. Boj ho může jedině zocelit." Mínil pan Viktorín.

" Váš syn-váš boj. Nad tímhle si já myju ruce. Já vás varoval."

Radikálové sice byli v početní menšině a neměli jízdu, ale oproti Umírněným zaujali výhodnou strategickou pozici na návrší. Co bylo ale nemilé - že obě strany měly v úmyslu využít stejné - tedy husitské bojové taktiky.

Jiřík zaslechl rozhovor svého otce s Bořkem z Miletínka a bylo mu ouzko. Pořád tak nějak doufal, že se z toho na poslední chvíli vyvlékne, ale současná situace mu nenahrávala. Inu, ne každý den je svátek. Tak jako tak věděl, že zdrhnout musí. Ne, dezertovat ne, nechtěl otce zneuctít, ale vyděsit, to ano.Jen ať si myslí, že ho poslal na smrt. On půjde do boje. A včas se z něj odplazí.

Pan Bořek zhodnotil znovu situaci: "Jízda se ukryje v dolině pod jejich hradbou, Černíský půjde přímo a bude tak zakrývat naši malou lest. Když bude blízko, párkrát vystřelí a kvapem stáhne se směrem k Českému Brodu. Táborští vás budou pronásledovat a na to proti nim vyrazí dosud skrytá jízda. A to by v tom byl čert, aby z tý větrný hůrky neslezli!"

Jiřík si odpočítal pět šipek do kuše, a vložil je do toulce u pasu. Neměl v plánu jich použít víc. Plán už měl jasný. Vyrazit s Černínovými, zbůhdarma pětkrát vystřelit a stáhnout se. S trochou štěstí ho někdo lehce poraní a on se bude moci uklidit definitivně. Nebyl zbabělec, ale měl ještě jiné plány, než se tu dnes stát potravou pro krkavce. V Brodě prý mají nový hampejz, a do Štolměře dorazilo panoptikum. Tak nač měl by zemanský synek prolévat svou drahocennou krev, když svět má tolik zajímavějších možností.

Strhl se řev a vyrazili. Při postupu do vršku Jiřímu jeho pavéza podstatně ztěžkla. Na čele mu vyrašil pot a stékal mu po tvářích a do očí. Jeho plán měl mezeru. Kolem něho postupovaly řady zatím pevně a semknutě. Utéct se dalo jen dopředu a to by běžel sirotkům přímo do otevřené náruče.

Jako pomoc z nebe, či snad z pekla přišla sirotčí salva. Řada se skrčila za pavézy a připravili si kuše. Opětovali střelbu. Stejně tak táborité. A znovu. A ještě jednou. Ozývaly se výkřiky zraněných a Černín zatroubil k ústupu k Brodu. Jiřík to přivítal, protože několik šipek viděl proniknout mezi řadou pavéz a jedna mu roztrhla rukáv a škrábla ho po paži. Pálilo to, ale ne dost. Skoro až zaprosil o nějaké větší, ale ne příliš vážné zranění.

A o takových věcech se nemá ani přemýšlet, protože tím spíše se vyplní. Stejně jako mnoho dalších pavézu odhodil do křoví u cesty, aby mohl rychleji a snáze ustupovat, či spíše- utíkat.

Přesně dle předpokladů páně Divišově sirotčí hejtmani více jednali než mysleli a to se Koalici hodilo. V táborském vojsku se zaradovali, jak relativně snadno zahnali papežence na útěk. Rozevřeli vozovou hradbu a pustili se za prchajícími s jekotem a řevem podporovanými střelbou.

A Jiřík se taky dočkal svého. Šipka ho zasáhla do lýtka. Škobrtnul, upadl a zařval bolestí. Zaklel a před očima viděl v tu chvíli všechny svaté. Bože proč ? Proč teď? Teď mě akorát dobijí! Vytrhl šipku a malátně se postavil. Zezadu ho v rychlosti někdo chytil pod ramenem a nadhodil si ho, aby mu pomohl.

"Jestli jen trochu můžeš, tak se snaž. Pomůžu ti, ale jestli mě budeš zpomalovat příliš, nechám tě tu. Už jenom kousek. Támhle za zákrutem čekají naši a pak bude dobře."řekl mu ten někdo a vláčel se s ním dál. Jiřík pajdal, ale ve chvíli, kdy měl volbu mezi ušlapáním vlastními lidmi, dobitím či zajetím od táborských a nebo zatnutím zubů a vydržením trochy té bolesti, měl jasné priority.

Už viděl siluety jezdců na koních po své pravé ruce. Proběhli kolem nich a zabočili k potoku. Tam ho dotyčný složil na zem a klesl ústy přímo k vodě jako pes. Hltal potoční vodu a teprve, když se napil, sňal přilbu a nabral do ní vodu pro Jiříka. Přinesl mu ji.

"Napij se. Šlapals dobře, zasloužíš si to." kývnul s lehkým úšklebkem. Teprve teď si Jiří všiml, že jeho zachránce nebude o mnoho starší než on, ne o víc, než jen o pár let, byl statnější, urostlejší a tmavovlasý. A - pravá paže mu visela podél těla v nepřirozeném úhlu a z předloktí mu vyčníval kus kosti. Kupodivu to ani tolik nekrvácelo, jak by se dalo čekat. Mladík vypadal však bledý.

Klesl k Jiříkovi na zem a složil si bezvládnou ruku do klína. Oči se mu sevřely bolestí a prudce oddychoval.

"Zasr..ý bast…i… jestli s ní nebudu hýbat, přísahám Bůh, že smetu všechny ultrakvisty z povrchu země."

"Možná bych se měl představit, jsem Jiří z Kunštátu, toho času pod obojí." pokrčil rameny Jiří a sthl si rukáv a uvázal ho napevno kolem lýtka. Poskočil několikrát k druhému mladíkovi a strhl si i ten druhý.

" Musím to zaškrtit, nebo vykrvácíš, jinak, děkuji za záchranu mého bezcenného ultrakvistického života."

Starší z mladíků se na něj podíval: "Tak jsem to nemyslel, můj Bože…"pevně zkousl rty, když mu chlapec nad loktem pevně pomocí klacíku utahoval uzel na rukávu. Zaúpěl bolestí a následně sprostě zaklel.

"Jsem…Jindřich…Kozlík od…Berouna. Původem…docela prostý… barvíř."těžce oddechoval.

Blížili se k nim na oslících polní felčaři a ranhojiči. V jejich případě těžko říct, zda to byla spása, nebo poslední rána z milosti. Jejich zakrvácené zástěry dávaly znát, že už ošetřovali i jinde.

"Vy jste syn pana Viktorína?"zeptal se felčar v černé košili, když chlapci rozřízl nohavici a vylil ránu pálenkou.

"Shání se po vás a bledne strachy, kde je vám konec."

Jiřík protáčel panenky a klel. Jen ho nechte, ať se bojí. Jen ať si myslí, že mě poslal na jistou smrt. Dobře tak.

"Nevracejte se už do boje, pane Jiří. Zůstaňte tady, hezky v klidu. Já vás pak panu otci předám osobně…".Jiřík skoro viděl ty zlaťáky, co se mu zaleskly v očích, když mluvil, že ho otci vrátí on osobně. Jistě, otec mu rád zaplatí za záchranu, jenže - co Jindřich Kozlík ?

Ranhojič mu dlouhým pruhem plátna pevně obvazoval poraněnou nohu a zajistil to koženým řemínkem, který pořádně utáhl.

"Prosím vás, pomozte jemu" - a ukázal na Jindřicha "- a pokuste se zařídit, aby nepřišel o tu ruku. Moc vás prosím..."

Přiznávám se bez mučení, že jsem smazala ony sny. A to definitvně. Vím, že to tu zanedbávám, ale nějak mě nic nekope a znáte to, potřebuju k věcem občas pořádný nakopnutí :)

Už i ten můj chlap si stěžoval, že jsem přestala psát. Nu což, pokusím se tedy zase začít, ale nějak mi chybí inspirace. Uvidím, co se bude dát dělat.

Tak jsem se vám vrátila z lázní, kde bylo nádherně, a světe div se, doma neet !

Mám nápad na povídku, ale ještě ji uvést v praxi. Takže otázka zůstává... (viz anketa)

Za poslední tři a půl měsíce jsem byla prakticky celou dobu bez netu. Neuvěřitelné. Já, která jsem měla absťák už o víkendu, když nebyl net jsem bez něj pomalu ale jistě čtvrt roku ! Čím to? První viník je chlap. (šéržela chlap.)Můj chlap :)

Viníkem č.2 - je stěhování, několikanásobné. Stěhovala jsem se od rodičů do skladu a k tátovi do práce a z plzeňského doupěte tamtéž. A následně ze skladu a tátovy práce do garsonky, kde se teď zabydlujem s mužem.

Nastala doba hrozných zmatků. Já přerušila studium, abych mohla nastoupit do nuláku a připravovat se na fyzioterapii v Praze, snad Bohové dají a dostanu se. Strašně bych si to přála.

Mužíček pod tíhou okolností bude muset přerušit studium a chodit do práce z důvodů fianční tísně. Zdá se vám to málo? Mně ani moc ne, mám všeho nad hlavu. Ale nepřestala jsem psát...no, skoro. Mám rozepsané další věci, na písmáku, jen tu nikdo po aktualizacích nevolá, tak nevím :P

Je ze mě tedy pražák. Už mám i vlastní lítačku, což si užívám, že nemusím cvakat pořád lístky.

Takže- kdo chce co chce sem přidat, houkněte :)

Krále Ludvíka měli vzbudit za úsvitu, aby jej mohli obléci do brnění, speciálně pro něj připraveného. On však nespal. Celou noc zůstal vzhůru a třásl se po celém těle. Ne, nechtěl do boje. Ale musel. Musel bránit své země, které neměly téměř žádnou šanci na výhru.

Nemohl počítat s těmi, za kterými vyslal posly. Všichni mu odmítli pomoc. Jen jeho švagr, Ferdinand Habsburský měl přijet. Nicméně - měl přijet už včera odpoledně a stále tu ještě nebyl. Netušil, kde se zdržel a bál se nejhoršího.

Král nedokázal posnídat a při svatém přijímání děkoval Bohu, že mohl zůstat klečet, neboť netušil, zda by ho jeho rozklepaná kolena unesla a neomdlel by. Byl bledý jako stěna a zesláblý nevyspaním. A váha zbroje si na něm rovněž vybírala daň. Víc než kdy jindy cítil nutkavou potřebu vzít nohy na ramena.

Vysadili ho na koně, aby mohl objet své vojsko. Z koňského hřbetu vypadala situace ještě více beznadějněji, než jak si ji představoval. Turci byli v ohromné přesile a měli daleko lepší výzbroj i výstroj. Co do výcviku se mohli vzájemně rovnat, avšak vše ostatní hrálo do rukou nepřátelům.

"Jak mám říct vojákům povzbudivá slova, když vidím, to, co vidím?"

"Řekněte jim, že to není beznadějné. Tvrďte jim, že nám dorazí posily. Budou se bít každý za deset mužů."

"Mám jim lhát?"

"Ne, jen neřeknete plnou pravdu. Stále má ještě dorazit váš švagr, veličenstvo. No tak, hlavu vzhůru, jak má vojsko nabýt optimismu, když klesá na duchu i jeho král?"

"Nejraději bych jim řekl, aby vzali nohy na ramena a zachránili si životy."

"Oni ho rádi položí za vaše veličenstvo."pokynul mu hlavou generál a nechal krále předjet.

Bitva se nevyvíjela dobře. Bylo odporné horko a vojáci se ve zbroji téměř vařili ve vlastní šťávě. Padali nejen ranami, ale i vyčerpáním z horka. Turci horko snášeli lépe, neboť v jejich krajích bylo daleko tepleji, než zde.

Ke vší neradosti zaútočili Turci jako první po poledni. To ještě dokázala česká a moravská vojska zadržet a obrátit první útočnou vlnu saracénů na útěk. Král vyslal za prchajícími uherskou jízdu, aby na ně dorážela. Ale ouha. Uherská jízda se střetla s lehkou jízdou Sulejmanovou a díky větší pohyblivosti ji roznesla téměř doslova a do písmene - na kopytech.

A Ferdinand Habsburský stále nikde.

Z důvodu nedostatku mužů byl král nucen vyslat i zálohy a strhl se zuřivý boj o každý sáh země. Sulejman viděl, že se král nějak nevzdává a vyslal svou osobní gardu tvořenou z elitních bojovníků - skvěle vycvičených janičářů. To vyděsilo zbytky českých vojsk. Král už to nevydržel a otočil koně. A dal se na bezhlavý úprk.

Žádného vojáka nepovzbudí, když vidí svého krále prchat z boje. Zbytky křesťanského vojska se rozpadaly a nikdo už nevěděl, kudy kam.

Král neprchal sám, za ním se hnal v sedle i jiný muž. Rovněž mladík, jako on. Měl pásku přes oko a tmavočervený oděv. Ujížděli směrem od bitvy, nedbaje na to, že za dezerci je smrt. Však jeden byl král a druhý jeho nevlastní bratr.

Michail dostihl mladého krále na břehu rybníka Moháče. Ze sedla vyskočil a srazil druhého jezdce na zem. Jeho kůň škobrtl a zlomil si nohu, když padal do vody. Král zůstal způli zavalený mrtvým zvířetem a jen s vypětím sil držel hlavu nad vodou.

"Pomoc! Matouši, pomoz!"Snažil se křičet, zatímco zraněný kůň kolem sebe bil kopyty a lámal a drtil tak mladíkovi pod sebou kosti.

Michail měl vodu po pás. Udělal poslední službu zvířeti, když ho zabil zásahem meče. Král úpěl bolestí a snažil se udržet hlavu nad vodou. Lapal po vzduchu a nedařilo se mu dostat se zpod mrtvého zvířete

"Pomoz mi přece!"

Michail mlčel.

"Utopím se!"

Michail mlčel. Došel až ke králi a natáhl k němu ruku. Když už se jí ale král chtěl chopit, najednou ucukl a oběma rukama mu zatlačil hlavu pod vodu a držel, dokud unikaly bublinky vzduchu. Bylo to na mělčině, takže stále viděl tvář svého krále, který když viděl, že nemá šanci přežít, urputně se bránil. Marně.

Ludvík Jagellonský, zvaný též Ludvík Dítě, se utopil u Moháče 29.srpna 1526. Oficiální verze praví, že se utopil v bažině, poté, co jeho kůň uklouzl, zlomil si nohu a stáhl tak posledního Jagella do hlubiny. Tak se to aspoň dá vyčíst v encyklopediích a učebnicích dějepisu.

Nikdo však už nevyřeší, jak je možné, že se král dostal samotný tak daleko od bitvy. Stejnou záhadou jsou i koňské stopy, které se od místa tragédie stáčejí k severovýchodu. Nenajdete ani žádnou zmínku o neuznaném rodu Szabrotských, kteří přivedli do královského rodu čerstvou krev, podobně jako Oldřichova Božena. Snad proto, že Ludvík nikdy neměl děti.

Není známo, co se pak stalo s Michailem Matoušem Szabrotským, jeho matkou a rodinou. Co známé na opak je - jest fakt, že touto Moháčskou katastrofou se na český trůn po přeslici dostali Habsburkové. Na trůn dosedl Ferdinand, právě ten, který Ludvíkovi nedorazil na pomoc, když ji potřeboval. Právě ten Ferdinand, který byl manželem Ludvíkovy sestry Aši, tedy- arcivévodkyně Anny.

Ten červen byl zvlášť horký. Matouš měl zcela propocené veškeré vrstvy oblečení, avšak - to nebylo jen z dusna, které se nevyhnulo ani Budínu. Procházel jedním výslechem za druhým už čtrnáct dnů a všude opakoval ty samé věty. Pomalu jim již začínal sám věřit, neboť chtěl-li přesvědčit všechny okolo sebe, že vše, co říká je pravda, nesměl mít o tom žádné pochybnosti navenek ani on sám.

Občas mu však dávaly otázky zabrat a zapotil se z urputného přemýšlení. Našel však vždy odpověď včas a vyšetřovatele uklidnil odpovědí. Nedal se zmást ani nepřímými otázkami a lhal na několika frontách současně. Musel, neměl jinou možnost, než smísit pravdy a polopravdy a leccos si domýšlet. Velký sultán by z něj měl radost.

Na konci měsíce byl donucen doprovázet krále Ludvíka na jeho cestě do Čech pro zemskou hotovost. Ač nerad, jet musel. Alespoň se ještě uvidí s matkou, než to všechno začne. A chvíli by mohli mít klid. V Budíně už se totiž roznesly zprávy o postupu tureckého vojska. Lidé se houfem stěhovali na západ a brali jen to nejnutnější.

Seděl na zídce v zahradě, tašku se svými věcmi na cestu poblíž. Slyšel, jak se po štěrku blížily něčí kroky, ale neotočil se. Jen si poposedl a pořádně se zídky chytil. Podle kroků poznal, kdo se blíží a čekal, že se dotyčný jej bude snažit ze zídky srazit, ale nechtěl mu dělat radost a usnadňovat mu to.

Ludvík Jagellonský, zvaný též Dítě, král uherský a český, jej však překvapil. Opřel se o natažené ruce vedle něj a zeptal se s hlasem, který u něj Michail ještě nepoznal. Zněl ustaraně, s obavami a pokorou. Takhle ho Michail neznal.

"Co myslíš, bratříčku, jak tohle všechno skončí ?"

"Vy se ptáte na můj názor, králi? Vy mě?"Otočil se na něj Michail překvapeně, ale ani jej nenapadlo seskakovat ze zídky.

"A koho jinýho?"

"Jsem jen Židáček, bastard vašeho ctěného pana otce. Já přece nemám právo na to, mít nějaký názor."

Ludvík chtěl něco říct, ale nějak mu došla slova.

Neustále mu všichni opakovali, že pokud něco neudělá, přinese to zemi jen zkázu a rozvrat. Všichni měli plná ústa rad o tom, že má něco učinit, a pokud možno rychle, včera bylo pozdě, ale nikdo mu nebyl schopen říct, co. Nikdo ho neposlouchal a nikdo ho nebral vážně. Když se na něco zeptal, div si neklepali na čelo. Nechtěl být králem, ale na jeho názor se ho nikdo neptal a nikdo mu neřekl, jak na to.

"Nezlob se, já…"

"Je mi jedno, co chcete říct, králi. Jsem váš poddaný a pokud přikážete, jsem nucen vás poslouchat, ale nikdo mě nemůže přinutit, abych vám odpustil celý svůj život. To po mně nemůžete chtít." Seskočil ze zídky a upřel na Ludvíka své jediné oko

"Doufejte, že Bůh bude milosrdný vaší duši. Zkuste se modlit, třeba vám to pomůže. Sbohem, králi. Pojedu napřed, aby na cestě bylo všude vše potřebné připraveno pro váš příjezd." Pravil mladík rychle a s drobnou úklonou se rychle vzdálil. Zanechal tak svého krále v nerozhodnosti a osamoceného.

Královský průvod však dorazil jen na Moravu, kde ho zastihla zpráva od saracénů. Přinesl ji zvláštní posel, který hovořil prazvláštní směsicí latiny a řečtiny. Přinášel králi zprávu.

Zavolali k nim i Szabrotského, jak Michaila vojáci oslovovali. Ten však poznal, kdo j tím poslem. Durana měl v onom zajetí neustále blízko sebe a tak se nemohl mýlit. Stejně tak Duran poznal Michaila a začal křičet ve své mateřštině, což evropským uším znělo dost vztekle. Dokonce vytáhl dlouhou dýku, se kterou se hnal na mladíka, dokud jej vojáci nezadrželi. Duran byl lepší herec, než Michail. Věděl, že pokud se ho pokusí napadnout, bude Michailovo alibi daleko věruhodnější.

Dokonce se na mladíka maličko usmál, ve chvíli, kdy jej povalil na zem a chytil za límec košile. V zápětí opět nasadil zběsilý výraz a nechal se zastavit křesťany. Omluvně se pak poklonil a prohlásil: "Ten pes, křesťanský králi, v zajetí nečekat na slova velká sultán. My jej chtít vyslat k vám s poselstvím, jeho, nebo někoho z ostatních, pokud by nezemřeli na střevo nemoc."

Nyní se pokračování hry ujal sám Michail: "Lže! On lže! Nevěřte mu! Nezemřeli na nemoc, ale zabili je! Sprostě a zákeřně je zabili, spoutané, aby se nemohli bránit a padnout jako muži. Nevěřte mu! Nikdy by mě nepustili, kdybych neutekl!"

"Mladík ječet jak pominutá žena před porodem. Vidět vše jinak, než jak se odehráti."

Ludvík Dítě pozvedl obě ruce, aby zarazil obě strany. Nechtěl, aby se začali hádat, zvlášť, když Turkovi sotva rozuměl, a to přes kněze, který se pokoušel jeho lámané věty překládat.

"Dost už, nechte ho. Jeden zajatec víc nebo míň, na tom se nic nezmění. Jaké si stanovujete podmínky?"

"Jeho křesťanské veličenstvo ráčí kapitulace?"

"Ne, chci se dohodnout. Oboustranně výhodně."

"Nemáte dost možností, jak nás donutit ustoupit. Můžete přijmout víru Alláhovu a zaplatit, co velký sultán stanoví. Jinak boj." Najednou mluvil Duran snad až příliš čistě, až se všichni v místnosti oklepali. Pokud i Turci mohou ovládat jazyk liturgický, pak jsou opravdu ztraceni.

Následovala ještě dlouhá diskuse o požadavcích a podmínkách. Ludvík by rád přistoupil na vše, co si mohamedáni vymysleli, ale šlechta mu to nedovolila. Boj bude za každou cenu.

Už dlouho nebyl žádný zápis ve slintíčku. proč taky, když se nikdo neozve, jestli se mu věci, co tu jsou líbí, nebo ne, nenapíšou ani slovo...

...ale stejně mám potřebu se podělit o tom, že letošní Kolín (kolínská bitva) se stala nezapomenutelným zážitkem, ačkoli (a snad právě proto), že pro mě a duši mně nejbližší probíhala krapet jinak, než jak je u mě obvyklé.

Teď už v tom lítám, svět je najednou ultra-light! Díky všem Bohům za ty kopance, kterejma nás dokopali k sobě. :))

Michail Matouš Szabrotsky byl od saracénských propuštěn v den před blahořečeným Norbertem. Dostal koně, luk a toulec se šípy. Luk s toulcem byly báječně zdobené a zcela očividně neevropské výroby. Kůň byl tmavohnědý s obyčejným sedlem, jaké se běžně užívalo mezi Evropany.

Oficiálně se střetli na cestě od Svatého Otce s Turky. Byl nucen přiznat, že byli zajati a drženi saracény, neboť b sotva jinak vysvětlil ono dlouhé zdržení na cestě. Michail měl tvrdit, že se mu podařilo utéct poté, co některého Saracéna zabil, vzal si jeho koně a zbraně a ujížděl směrem na Budín. Bůh stál přece při něm a vyhnul se dalším jejich hlídkám. Dál si měl vymyslet, co libo, hlavně dodržet své slovo, že se zbaví Ludvíka jednou provždy a odstraní ho Turkům z cesty. Pravda, že tak sice zradí svůj názor, ale bude mít tak i šanci se pomstít.

"Alláh s tebou, křesťane." Ušklíbl se Duran, když na cestě, daleko od tábora mladíka propouštěl.

"Jsem natolik křesťan, jako vy."

"Myslel jsem si to," kývl Turek, "jsi jiný, než ostatní. Poslechni radu starého muže -vykonej pomstu a zmiz daleko. Veliký sultán ti věnovat důvěru. Nezklam ji, Michail. Utíkej, jak nejdál dovedeš. Moc daleko, neboť za brzy turecká Evropa. Buď sbohem, Michail." Duran mávl na rozloučenou mladíkovi a otočil se k němu zády. Za chvíli se mladíkovi turečtí jezdci ztratili z očí za ohybem cesty.

Michail měl před sebou odhadem dobrých pět dní jízdy. Mohl jen doufat, že ho nepřekvapí už žádná podobná nehoda jako tehdy s těmito Turky. Podruhé by se asi nevysekal tak relativně snadno.

"Můj pane a králi, vrátil se posel. Jeden z oddílu, který jste vyslal s žádostmi o pomoc proti mohamedánům."

"Který?" Trhnul sebou Ludvík Jagellonský a odvrátil se od okna.

"Ten mladý, jednooký. Je celý špinavý a zválený, ale trvá na tom, že nejdřív musí před Jeho Veličenstvo."

"Přiveďte ho sem, ihned. A taky tu chci písaře a maršálky. A víno. Ihned. Neslyšel jste? Co tu ještě okouníte? Ať už je tu."

Sluha vycouval ze dveří a spěchal vyřídit královy rozkazy. Matouš čekal pod schody, než dostane pokyn vejít. Ve tváři neměl nic, ale uvnitř mu pohrával úšklebek. Ať už se bude ten spratek chovat jakkoli, tentokrát už ho ničím nepřekvapí, zařekl se. Tentokrát se od něj nenechá vyvést z míry a bude to on, kdo se bude smát.

Bylo mu dovoleno předstoupit před Ludvíka Dítěte, ale sluha dával zcela jasně najevo svůj nesouhlas s tím, jak Matouš vypadá, leč, mohl s tím nesouhlasit, mohl ledascos namítat, ale to bylo tak vše, co s tím mohl dělat, protože pán to chce, a to je svaté.

"Králi,"mírně se uklonil a opět se narovnal. Nesetrvával nikdy příliš dlouho v podřízené pozici před svým povedeným bratříčkem. Zvedl hlavu a podíval se rozmazlenému Dítěti do tváře. Tvářil se pohoršeně až znechuceně, ale potřeboval slyšet zprávy, které měl Matouš přinést.

"Á, Szabrotsky, jaká čest. Už jste zpět z výletu, mladý pane? Kdepak jsme se to toulali? Snad jste nepletl hlavu nějaké panně, i když, s tím jak vypadáte…"

Matouš se netvářil nijak a nereagoval ani zvýšeným tónem řeči. Ale udělal něco, co nebylo u dvora obvyklým jevem- skočil králi do řeči: "Měl jsem za to, že jste mě nechal předvolat proto, abyste slyšel zprávy, které nesu, nikoli proto, abyste mě urážel, králi." Despekt, se kterým pronesl poslední slovo přinutil k úsměvu jak maršálky, tak i sloužící. Ludvík se však jen zamračil, protože musel přejít k věci, když už si pozval i vojenské velitele.

"Tak k věci. Odevzdej mi listiny."

"Žádné nemám. Váš strýc, Zikmund Starý, litevský velkokníže pouze ústně potvrdil, že z jeho strany můžete počítat s pomocí, neřekl však jakou a kdy dorazí. Benátský dóže prosbu odmítl s tím, že ho Vašemu Veličenstvu nepojí žádný dluh ani přátelství, proto neví, proč by měl přispěchat s jakoukoli podporou na vaše zavolání jako pes. Jindřich Tudor, anglický král nás ani nepřijal, jelikož, a to cituji - je pro něj turecké nebezpečenství natolik vzdálené, jelikož je chráněn Lamanšským průlivem a silným loďstvem. A papež…" na chvíli zmlkl, aby nechal doznít svoje slova, která brala bratříčkovi a jeho vojskům přebytečnou naději. Podíval se na vojevůdce, kteří stáli po Ludvíkově levici a po jeho slovech bledli do barvy stěny za nimi. Bylo jim jasné, co to znamená, když nebudou mít posily. Znamená to, že země Koruny České budou vymazány z mapy.

"Co vzkazuje Svatý Otec? Ani ten vám nedal žádný list, Szabrotsky?"

"Nedal. Leč, přislíbil finanční pomoc. Ovšem, opět blíže nespecifikovanou. Smím odejít?"

"Počkat! Počkat! Nerozumím tomu! Stojíte tu v uváleném cestovním oblečení a říkáte tyto katastrofální zprávy- jen tak? Aniž byste měl jediný důkaz o svých slovech? Nezdá se mi to, stále jste mi ještě neřekl, kde jste byl tak dlouho, neboť…"

A Matouš se musel ušklíbnout už doopravdy, protože už podruhé udělal to, co si nikdo jiný nedovolil. Podruhé skočil panovníkovi do řeči: "Hodláte mě obviňovat ze lži, králi ? Nejsem vinen nepřátelstvím v Evropě vůči Jagellonskému panovnickému rodu. Neřekl jsem, kde jsem byl, jelikož jste se mě stále neráčil na tuto otázku zeptat, pane."

"Ty drzý pse ! Opovažuješ se se mnou takhle mluvit? Dávej pozor na jazyk, nebo ti ho nechám vyříznout a předhodit ho psům!" neudržel se panovník vzteky a vybuchl brunátný hněvem.

"To můžete klidně udělat, Veličenstvo. V tureckém zajetí jsem viděl horší věci a Bůh ví, že jsem si přál, abych byl už po smrti." pravil Matouš neskutečně klidně. Po těchto slovech všichni v místnosti ztichli. Vyrazil jim tou zprávou dech. Dokonce ani Ludvík se nezmohl na víc, než jen na němé otevírání a zavírání úst.

Proto snad raději převzal slovo jeden z velitelů: "Mluvíte o tureckém zajetí. Je snad to důvodem, proč jste dorazil sám a ne s celým oddílem, který král s vámi vyslal?"

"Ano, pane."

" Jak jste se tam dostali?"

Bylo slyšet jen je dva a škrábání brku písaře po papíře.

"Přepadli nás v noci. Věznili nás a když nás pak vedli na popravu, podařilo se mi utéct."

"Jak?"

"Muži, který stál příliš blízko jsem vytrhl dýku zpoza pasu. Ranou shora jsem mu ji vrazil do břicha a přeřezal si pouta. Uzmul jsem koně, na kterém byl i tento luk a šípy a prchnul pryč."

A na důkaz svých slov předložil zmíněné věci.

Dočkal se vzdechů a citoslovcí obdivu. Tak mladý a tak statečný!

Velitel byl však voják a jako takový se nenechal hned ohromit.

"Věznili a pak popravili? Proč vás měsíc drželi a pak by vás zabíjeli? Uznejte sám, na tom něco nehraje. Přece někoho jen tak měsíc neživím jen proto, abych ho pak tiše zabil…"

"Ne, máte pravdu. Občas někoho z našich vytáhli a v jeho krvi kalili své meče. Pravá saracénská ocel. Udržovali nás na živu tak dlouho, jak sami potřebovali. Dovolte mi, pane, abych se směl jít umýt a odpočinout. Mám za sebou příliš mnoho věcí, na které bych rád zapomněl."

Velitel pokýval hlavou a ač to nepříslušelo jemu, propustil mladíka. Král se totiž stále nedokázal chopit slova.

"Běžte, mladíku, ale nezapomínejte na to, co jste zažil. Jistě se vás na to budeme chtít ještě zeptat. Teď jděte a odpočiňte si."

"Quo vadis, Michail, quo vadis. My tě hlídat jako oko v hlava, ty neutéct." Duran se poušklíbl při pohledu na mladíka. Tohle spojení slov k němu sedlo.

"Neutíkám, chtěl jsem si…však víte. Tělo žádá."

"Á - tak.Budiž. Dva muži tě doprovodí."pravil Turek a určil mu dva strážce, jež ho měli doprovázet.

Michail přemýšlel, jestli byl dobrý nápad, aby se jim svěřil se svým úmyslem, nicméně, musel uznat, že to bylo nejspíš právě to, co mu zachránilo kůži. Byl už týden v tomto podezřelém zajetí a ač to netušil, ještě tři týdny ho čekaly. Měsíc, na který do smrti nezapomene a kdy dostane do těla, jako nikdy dříve. Nastal mu tvrdý dril. Turci ho přiměli denně cvičit s různými zbraněmi a posilovat. Jen jeden den v týdnu mu popřávali odpočinek. V ten den ho hlídala jen minimální stráž, zatímco ostatní se oddávali modlitbám. Vůbec to byl zvláštní národ. Modlili se k tomu svému Bohu několikrát za den, častěji, než kdy Michail viděl poklekat křesťana.

Jedl a pil, ob den ho nechávali umýt v řece. Neustále ho doprovázeli strážní a neměl možnost se od nich vzdálit než na dvě stopy. O útěk se nesnažil, protože nechtěl nic riskovat. Chtějí ho přece propustit, tak snad dodrží, co slíbili.

Duran mu byl téměř neustále na blízku, aby mohli mluvit, na některá cvičení se chodil dívat i veliký sultán, vládce všech věřících. Nespouštěl z chlapce oči a sledoval každý jeho pohyb.

Jednoho dne cvičil Michail s lukem. Střílel výborně, ale sultán přesto trval na pravidelném opakování. Voják, který ho učil pořád opravoval téměř neviditelné chyby a Duran mu překládal, co se po něm chce. Sultán je pozoroval z bezpečné vzdálenosti, počkal, až chlapec vystřelí několik šípů a pak se otázal přes svého překladatele:

"Jak jsi přišel o oko?"

Michail spustil luk a vrátil ho vojákovi i se šípem. Otočil se k sultánovi. Poté sejmul klipec a odhalil prázdné místo na místě levého oka.

"Ještě jako dítě, asi tak veliký," ukázal si kousek nad úroveň pasu, "Já a král Ludvík - mléko z jedné ženy- mojí matky. On mít vše, já nic. Já mohl za všechno, co on udělal. Jednou - veliký oheň on- on, Ludvík, rozhořet - ve stáji. Na mě - dřevo ze vchodu do stáje, padl na záda do prachu, aby dal najevo to, nač mu nestačila slovní zásoba. Tvářil se, jako když nemůže zvednout neviditelné břemeno nad sebou, pak mu povolila levá ruka a jen se svíjel po zemi. Turci na něj napůl vyděšeně koukali a Duran něco mlel ve své mateřštině. Michail mohl jen doufat, že to alespoň on chápe.

"Moje ruka-"ukázal na svou levačku a jako by něco ohnul až zlomil, " moje….tělo-"chytil se za žebra a vydával zvuky "kh-kch- křřřach".

Poté vstal a oprášil se. Turci na něj vyděšeně hleděli.

"Za to všechno - král Ludvík, zaplatit. Za to a za čest mého otce. A mé matky. Zaplatí, i kdybych měl ztratit hlavu já sám." Zasyčel na konci zlostně a pak se beze slova otočil a chopil se luku. Vystřelil a trefil přesně střed terčovnice. Vystřelil druhý a třetí šíp a oba se zabodly do stejného místa. Čtvrtý šíp se zaseknul již do jednoho zabodnutého v terčovnici. S Michailem lomcoval vztek a nenávist. Další šípy už nedostal. Nasadil si zase klipec a otočil se ke strnule zírajícím Turkům.

"Tak jest." a odešel do svého stanu.

Sultán si pročesával prsty vousy na bradě. Ten chlapec zcela určitě nelhal a bylo vidět, že ví zcela přesně, co chce. Má zbytečně horkou krev v hlavě, ale účelu to poslouží. V boji je sdostatek dobrý, za pár dní ho nechá pustit. Tenhle chlapec může ještě dost pozměnit chod dějin….pomyslel si sultán a sám pro sebe se ušklíbl.

"Vstaň, Michail. Sultán volá. Vstaň a pojdeš za mnou. Umíš se ... se zbraně?"

"Snad… Snad umím. S jakou?"

"Sultán poví." odpověděl Duran a odvedl zajatce k mocnému sultánovi.

Mocný Sulejman I. byl to ráno v nadměrně dobré náladě a dnes za svítání ani nepadla žádná hlava. Mnozí se modlili, aby to tak i zůstalo aspoň nějaký delší čas. Zajatec vypadal poměrně zotaveněji, než včera, ale nezvedal pohled od země. Odpovídal jen stroze na otázky a sám nemluvil vůbec. Možná byla na něj léčba šokem příliš.

Nechal před mladíka na zem vyskládat několik zbraní - dvě dýky, luk bez šípů, tureckou šavli a jeho vlastní meč, který mu byl zabaven, když ho zajali. Michail nezvedl hlavu až k panovníkovi, ale zbraně si prohlédl. Stále však mlčel.

Sultán pronesl několik vět a Duran je s opožděním a obtížemi překládal.

"Sultán se ptá - s čím krom mečem umíš. Co znáš? Chce to vidět. Ukaž na věc tobě ovládat."

Michail zapřemýšlel. Bylo by docela odvážné tvrdit, že s něčím umí zacházet jen proto, že už to držel v ruce. Co tím vlastně sledují ? Snad aby měl lepší pocit ze smrti? Neměl tušení, jestli skončí stejně jako zbytek zajatců, nebo jestli stále jen zkouší, zda mu mohou věřit. Kdo ví, třeba mu již věří a zvažují možnosti, jak by on mohl odstranit svého pána.

Ukázal na luk. Byla to jistota. Tam se mohl znemožnit snad méně než se zbraní, kterou v ruce nikdy neměl - jako byla šavle. Sultán jen pokýval hlavou a vstal. Pokynul všem, aby vyšli ze stanu a všichni doprovázeli jeho a mladíka k slaměným terčovnicím.

"Vždy dostaneš jeden šíp. A šíp-luk jen před sebe. Šíp do - tam. Nikam jinam! Pokud jinam - odneseš to ty. Budem tě hlídat, jako ještě nikoho. Ukaž, co nejlíp v tobě jest."

Matouš dostal luk a šíp. Začínal být nervózní. Mírně se mu klepala kolena a ruce. Střílet doma jen tak pro zábavu - to byla věc jedna, ale tady měl za zády půl turecké armády i s mohamedánským sultánem.

"Můžu dostat napít?"Zeptal se ještě před tím, než se odhodlal k činu.

Polkl. Tak vzhůru dolů, nemůže tu stát celý den. Natáhl luk a zkusmo zamířil. Neznal zbraň a proto se trefil jen na okraj terče. Pochopitelně sklidil posměšky okolo stojících Turků, ale už další rána je vyvedla z omylu, že by se byl jen chvástal.

Poté desetkrát po sobě trefoval jen střední dvě kolečka na terčovnici. Turci museli přiznat, že luk je něco, s čím chlapec opravdu umí a jeho drobná vada ho v ničem neomezuje, ba spíš naopak, míří skutečně jen jedním okem a druhé ho nijak neruší.

Pak přišla horší fáze. Jeden z vojáků dostal dýku a druhou hodili pod nohy Michailovi. Opatrně se k ní sehnul a pozvedl ji. Pak zvedl oči a právě včas - na to, aby uhnul Turkovi, který se na něj rozeběhl s dýkou napřaženou proti němu. Muž proběhl kolem a zastavil až smýknutím nohou o několik kroků za mladíkem. Okolo stojící se rozesmáli. Muž se opět rozeběhl proti Michailovi, ale tentokrát neproběhl kolem, ale povalil ho na zem. Matouš sebou smýkal po zemi, chytal soupeřovy ruce a snažil se odtlačit od sebe dýku, která mu mířila na krk…

"Dost!" vykřikl Duran a Michailův soupeř vstal a pomohl mladíkovi na nohy. Michail se nechápavě rozhlížel kolem

"To budeš cvičit, pravil sultán. Za den - dvakrát. Teď meč."

Musel opět předvést přede všemi, jak ovládá meč. Protivník velmi záhy zjistil, že levá strana je Matoušova slabost, protože na ni nevidí, ale na to byl mladík zvyklý, že většinou se všichni snaží útočit na tuto jeho stranu a proto si nepouštěl protivníka tak blízko k tělu.

Naštěstí dostal jen několikrát šavlí naplocho, jelikož se vousáč proti němu vždy jeho útokům dokázal ubránit a mladíkovo tělo nezasáhnout tak, aby způsobil zranění.

"Meč taky, dvakrát, pravil sultán. Musíš cvičit. Zbraně - dostaneš. Pojď, dostaneš jídlo."